Páteční program zahájil v pátek soubor OLDstars z Prahy představením #google generace a byl to vtipný, skoro dokumentární pohled na to, jak žijí a myslí současní studenti, kteří jsou nonstop připojeni do sítě sítí, i když tu často zazněla skoro zoufalá potřeba se odpojit a být s někým v osobním kontaktu jaksi na dotyk. Představení by jistě prospěla pečlivější a přesnější práce herců, pomohlo by to lepšímu vyznění point; jak těch veselých, tak těch až mrazivě smutných.
Soubor Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou uvedl taneční představení Miliony v jednoho člověka … mottem: ‚…a vlny času, jež pláčí, jako vody čistého zdroje, kde ruce bratrovražedné svá krvavá znamení umývají. Hořce, jak keře ztracených zahrad, v nichž od věků dýchají ženy, v temnotách žhavého větru polibky střásajíce, měsíční záře v nich s rozkoší zvoní, jak stříbrné kruhy nad bílými kotníky zajaté tanečnice.‘
To je věta, s kterou může divák zacházet velice volně a může nést jeho fantazii vlastně kamkoli, zvláště když v necelé půlhodince je mu dovoleno sledovat skupinu dívek tančit na hudbu, která tu fantazii podněcuje ještě více. Můžeme vidět lidský příběh od narození až k smrti, okamžiky dramatické i smíření .. anebo jenom dívky, které tančí. Což také není špatná volba.
Byl to Karel Šůcha, který jako vynálezce a kapelník skupiny Laura a její tygři kdysi (asi nejenom mě) upozornil na Saroyanovu knihu Tracyho tygr, a ta se tak stala v knihovničce potřebnou a vyhledávanou. Saroyanova metafora je mnohoznačná. To je výhoda knihy a nevýhoda divadelní adaptace, protože sdělení tady nenese příběh, ale hlavně pomlky a celková nálada textu, což se souboru DS TYL ze Slaného v inscenaci …a za Tracym tygrnepovedlo. Konvenční pokus o převod kouzelného textu na divadlo tady selhal.
Slavnostní zahájení je specielní disciplína, které v Turnově věnují zaslouženou pozornost. I letos se místní vytáhli a ve vtipném hudebně – dramaticko – sportovně tanečním vystoupení demonstrovali energii, která vznik a průběh tohoto festiválku demonstruje. Ředitel Mário Kubaš potom ve vtipné řeči, kterou absolvoval na kolečkových bruslích, deklaroval odhodlání v této činnosti pokračovat. A lze mu rozhodně věřit, že to myslel vážně.
(fotky i video jsou z generálky)
Vtipnou tečkou za zahájením byla poetická drobnost v podání děvčat z Jaroměřského souboru Ušubraná. Pásmo milostné lidové poezie gradovalo, řekněme, razancí situací i jazyka. Prostě děvčata ve svých rolích dospěla od holčiček romanticky zamilovaných v ženy, které vědí co chtějí, i že láska není jenom duševni stav)
Na úplný závěr pátečního večera zahrál stálý zahraniční účastník Modrého kocoura Adam Walny. Letos se dostalo na hru Dziadek (Děda), která je vzpomínkou na autorova předka a vychází přímo z jeho zápisků. Stejně jako vloni musím s lítostí napsat, že moje znalost polštiny se nezlepšila ani o píď, přesto však alespoň některé části představení byly dobře srozumitelné a celé pásmo potom skvostné ve svém výtvarném pojetí.
