weby pro nejsevernější čechy

Petr už svého Pijoana má

Víš, mami, já jsem se fakt snažil, jenže ono je to těžké, víc než těžké.

Jezdil jsem, jak jen to šlo. Chtěl jsem být hodný syn a vzorný bratr. Nebylo to jednoduché. Dětem se s přibývajícím věkem nechtělo. Vždyť také poslouchat poznámky „Nejsi teplej, že žádnou nemáš?“ a „Proč mlčíš, ty s náma nemluvíš?“ nebyla žádná radost. Začaly mít jiné zájmy, a tak jezdit přestaly. Pro mne zas nebylo příjemné neustálé připomínání, že se s bráchou nemáme hádat při dělení majetku, až to přijde. Že máme být rozumní a podělit se spravedlivě. Že Petr už svého Pijoana má, tenhle že bude můj, zbytek že se máme domluvit a nehádat. Jezdil jsem k vám kvůli úplně jiným věcem, než abych tohle poslouchal. I proto jsem raději utíkal ven, na celé dny, chtěl jsem stihnout co nejvíc, i když jste s tátou nadávali. Ale vždyť ono to bylo stejně jedno. Já už ve městě neznal nikoho, o kom jste mluvili, vy jste neznali nikoho z těch, o nichž jsem byl schopen mluvit já. A když byl Petr, nestíhal mluvit nikdo jiný.

Copak to šlo, přiznat se, že „volná noha“ v mém případě znamená průběžný pobyt v evidenci na pracáku? Někomu, kdo vyrostl za časů povinného razítka v občance, paragrafů o příživnictví a letech pracovního procesu? Mluvit o politice bylo smrtelné. Vzpomínat problematické (i ty mnohokrát připomínané chomutovské jeptišky, co vařily studentům elektroprůmyslovky, mi děti neopomněly předhazovat, když přišla řeč na cestu k vám).

A pak to šlo ráz na ráz. Jeden den domluva po telefonu, velké plány a druhý den šok. Následně týdny a měsíce trápení. Po tu dobu jsme na nic nesáhli. Když přišel definitivní konec, bylo to vlastně jednoduché. Prostě jsme se nepotkávali, ale střídali.Kolik jsem toho vyslechl v éře občanské poradny. Znepřátelení příbuzní, rozhádané rodiny, přetahování, soudy. Věci, věci, věci… To, na čem by mi bývalo záleželo, to jsem stejně nenašel, s ostatním se peru dodnes. Bedny, krabice, přepravky. Proč se kvůli tomu dohadovat? Nebylo jak. Jeden týden já, druhý týden Petr. Odvážet, vyhazovat, rozbíjet.

Vyrovnávám se s tím dodnes, ne a ne si zvyknout.

ONO se předpokládá, že budu některé věci dělat, ONO se předpokládá, že někde budu, ONO se předpokládá, že rád a jen tak. Ale proč? Proč bych vůbec měl, když člověk najednou dojde k poznání, že je to úplně jedno? Že vlastně nikoho nezajímá, když se o něčem (ne)informuje. Že se člověk třeba snažil, někdy i hodně, a vyjmenováni jsou za zásluhy zcela jiní. Že někomu stačí jedna jediná fotka z mobilu a je oslavován. Že je sice fajn jezdit, vidět, poznávat, že je toho spousta, co jsem vlastně ještě chtěl stihnout. Jenže proč? Co je vlastně komu do toho, kde jsem byl? Že se mi chce čím dál tím dál, protože mě nebaví courat po stejných místech dokola? Protože sám? Jenže nikdo jiný není. Žádný jiný idiot, který by byl svolný a jen tak putoval, chodil, navštěvoval, vymetal a ventiloval. Všeho do času. Pozvánka na FB je sice hezká, ale není to „Rádi bychom, abyste dorazil, podíval se a pořídil pár obrázků. A vstupné samozřejmě platit nemusíte.“ Už mne omrzelo chodit na ksicht, nečekán, nevítán.

Nevím, kdy a jak se to stalo, kdy se to porouchalo. Prostě se to stalo a je to tak. Část lidí je mi lhostejná, a většina mě prostě sere. Nenávidím společnost, nesnáším davy kolem sebe. Tlachy, kecy, zábava. Už nikoho. Pryč.

Jako že dělám, co se mi chce. Paráda. Až na to, že to vůbec není to, co bych chtěl. Už mě přestalo bavit zapamatovávat si stále nová a nová jména tváří, které kolem jen tak defilují a mizí v nenávratnu, beze smyslu a beze stop.

Nikdy jsem se za fotografa nepovažoval a mám to označení čím dál tím méně rád. O to větší úžas, když podlehnu momentálně zastarávajícím trendům, vstoupím na Instagram a s velkým překvapením objevím, na kolika místech a profilech jsou k vidění obrázky s mou značkou. Místo potěšení následuje zklamání a vztek. Ani jednou, NIKDY jsem se nedočkal výzvy ke spolupráci. Pokud tedy stály za hovno, proč byly užívány? Je to jak syndrom rozbitého okna naruby. Pokud nevznikne první, jak by si někdo řekl o druhou? Proč by si někdo říkal o další, když chybí start? Spadl jsem do šuplíku fotopóvl. Specialista na rozcestníky a podobně zábavné věci, kam mě už před lety pasovala DŠ, když se mi snažila vysvětlit, že pánům mistrům fotografům si o takové záběry prostě říct nemůžou. Se mnou žádný problém, já se k ničemu jinému nehodím.

Budoucnost je jasně radostná. Nač jsem kdy sáhnul, to se posralo. Nikdy jsem nic neuměl, nikdy jsem nic nedokázal, nikdy nic nemělo smysl. Je mi líto. Fakt jsem se mami snažil. Ale už se neshledáme. Nevěřil jsem, nikdy, a věřit nebudu. Ale kdyby náhodou po přece něco jen bylo, tak prostě tam nahoru nemířím. Vždycky jsem patřil do těch nejspodnějších pater.

Minimálně tři generace cukrovky, z toho dvě na inzulinu. Jeden bypass a jeden kardiostimulátor. Parkinson. A invalidní důchod na maniodepresivní psychózu. Já jen nechodím po doktorech, to je všechno.

Závěr? Pointa? Ponaučení? Ale jděte… Nechte mě být.