weby pro nejsevernější čechy

Smrtonoš

Ze začátku to vypadalo všechno dobře. Těžko hádat, proč to nakonec všechno dopadá tak, jak to dopadá. Možná kvůli té silné dávce jedu, co si jako štír nesu sebou.

Do prvního zaměstnání jsem nastupoval ještě za starého režimu. Skvělé vyhlídky, životní jistoty. Podnik sloužící pro celý okres, perspektivní profese, fungující omlazovaný kolektiv. Co na tom, že v občance přibývalo jedno razítko zaměstnavatele za druhým, když jsem stále seděl ve stejné kanceláři na stejné židli – měnil se jen název. Tedy až do té doby, než po revoluci začalo být všechno jiné a jedna šikovná bývalá zaměstnankyně v rozporu s tehdy platnými právními předpisy zrestituovala naši střechu nad hlavou. Z kolosu o desítkách zaměstnanců v několika patrech se stala parta, co spočítáš na prstech obou rukou v pronajaté kanceláři. Po mém odchodu se část lidí i se šéfem trhla a přešla ke konkurenci. Firma se přeprodala na druhý konec republiky a tam úspěšně zanikla.

Tou dobou už jsem ale pokoušel osud jinde. Dlouho jsem to nevydržel, a zkusil předstírat učitelství. Na škole, jejíž tehdejší ředitel se pokoušel pohltit ty okolní, aby mu to zanedlouho jedna z nich (a jeden ještě vyšší než on) vrátila i s úroky. Na škole, jejíž název si dnes vybaví jen málo pamětníků. V budově, z jejíhož interiéru dnes nezbylo takřka nic a dávno slouží zcela jinému účelu. A to to bylo jen půl roku(!), než jsem se vrátil zpět na místo, odkud jsem si do školy odskočil.

Velká firma, působnost po velkém regionu. Jenže tak trochu ekonomický experiment, a průběžně obměňující se vedení (každá změna je k horšímu, znáte to). Velmi rychle na mne někdo donesl, jak se vyjadřuji o té poslední garnituře. Těžko se chlubit oním „měl jsem pravdu“, když dneska nakonec insolvence, desetimilonové dluhy, trestní oznámení a totální rozklad, to moc nejde. Odešel jsem, když ještě bylo všechno relativně v pořádku.

Chvilku u jedné malé firmy. Tehdy pár zaměstnanců, obchod, důvěryhodná historie. Dnes, pokud jsem schopen dohledat, jiný majitel.

Dostal jsem lano, a nastoupil opět do větší firmy, outsourcující v obří organizaci. Řada zaměstnanců, mnoho plánů a ještě víc keců. K tomu politické tlaky. Firma o kšeft přišla, já se z externisty stal řadovým zaměstnancem, ovšem jen do doby, než se politická situace obrátila a firma, vyhozená dveřmi, se oknem vrátila. Tudíž jsem šel těmi dveřmi já, zavřít zvenčí. Nicméně všeho do času, opět o svůj kšeft přišli a dnes živoří kdesi na okraji zájmu. A z těch, co jsem znal v oné organizaci, je půlka po smrti a druhá půlka vyhozená (včetně těch, co dali výpověď mně).

Tou dobou už jsem se ale angažoval i jinde. Někdo si možná vzpomene na zvláštní časy, kdy všechny trafiky a markety byly zavaleny levnými DVD, původně vydávanými s novinami a pak už chrlenými jen tak. Narazil jsem na web, jehož autor na tuhle vlnu naskočil, a já se k němu přidal. Všechno šlapalo do okamžiku, kdy se rozhodl web komercionalizovat. Nikdy jsme se nepotkali, vlastně ani neznám jeho jméno, ale dopadlo to tak, že se šíleně zadlužil a web na mne bezúplatně převedl, abych pokračoval. Zobchodovat web se podařilo až za mé éry. Nicméně strategický partner, veleznámá obchodní firma, která se dokonce ze mne dokonce snažila udělat jejich manažera, skončila v konkursu. Sesypala se celá tahle branže a spousta firem, které se v ní pohybovaly. Než to prasklo, mnohé z nich mne osočily, že začínající úpadek je mou vinou, když jsem si dovolil napsat, že vydávají šméčka, ať už výběrem titulů, nebo jejich provedením.

Pak byla relativně volná chvilka. Než si na mne vzpomněli v jedné kulturní památce. Kdo mohl tušit, že má výpomoc se ocitne v situaci, kdy další osud tohoto skvostu bude zahalen mlhou nejistoty? Nedlouho poté jsem přijal nabídku na další výpomoc. A co čert nechtěl. Společnost místo obecného prospěchu řeší existenční i personální problémy. Prostě kudy chodím, tudy rozsévám. Jste rádi, že mě znáte. Otazník…