weby pro nejsevernější čechy

Ještě Ještěd!

Jak jsme upozorňovali v pozvánkách, ve čtvrtek 22. srpna 2013 začala další várka výšlapů s o.p.s. České Švýcarsko. Jako první byl na řadě pohled sice trochu bokem, ale velmi zajímavý a přitažlivý. Musím konstatovat, že jsem rád, když mě něco donutí zvednout zadek a vyrazit, protože mám konečně příležitost pokrýt mnohé mezery. To je pořád, že je plno času, že se někam jednou podívám, že mi to neuteče, a tak po 15 letech, co jsem severočechem, jsem zavítal na místa sice notoricky profláknutá, leč mnou do té chvíle nenavštívená. A taky jsem se obešel bez auta, cestujíc kolektivně prostředky hromadné dopravy.

Ráno sraz v Rumburku na vlakovém nádraží, postupně se skupina na jednotlivých stanicích rozšiřuje o další a další zájemce. Přestup ve VDF a jedeme do Liberce. Tady další čekající, takže nakonec je nás přes třicet. Po chvíli nastupujeme do tramvaje a dodrncáme se do Horního Hanychova. Počasí postupně ukazuje, že bundy jsou dnes opravdu zbytečné, leč na obzoru kouřmo.

Po vystoupení z tramvaje finální přivítání, vysvětlení důvodu dnešního výšlapu (Lužická spojka na červené turistické značce, jak už o tom byla párkrát řeč) a nástin trasy a časového horizontu. Z jednoho z Liberečáků se k milému překvapení vyklube Zdeněk Rajsigl, vedoucí značkařského obvodu Liberec – Jablonec a předseda krajské komise značení Libereckého kraje, takže doplňuje výklad našich obvyklých průvodců na jednotlivých zastávkách a informační smršť je opravdu důkladná a mnohostranná.

Turistické informační centrum pod Ještědem pro mě vcelku značné zklamání. Na stěně štít Turistických známek, ale neprodávají se tu (prý se musí kupovat od Rýmařova za hotové a šéf to nedovolí). Nějaké prospekty tu sice jsou, ale buď polsky nebo německy. A ty, co jsou česky, jsou ze Saska a Krkonoš. Ach jo. Ještě že situaci zachraňují místní stánkaři u stanice lanovky. Na lanovku je parádní fronta, ale nahoru se dostaneme v pohodě všichni, rozhlížíme se, fotíme a někteří už začínají s občerstvováním.

Pokocháni výhledem (i když viditelnost nebyla ideální) zahajujeme sestup, doprovázený výkladem o turistických trasách. Horská hřebenovka, Kuželová cesta, čtyři modré výstupky v červeném poli jako symbol čtyř horských spolků, které se rozhodly vyznačit první horskou (tehdy ještě jednosměrnou!) trasu (pokud jsem dobře slyšel, rozhodnutí padlo ve Varnsdorfu a značilo se žulovými patníky se šipkou). Liberečáci nás zavedou k obrázku, o kterém bychom jinak neměli ani tušení a pak se rozloučí. My sestupujeme dál, až se před námi otevře údolí Novina s úžasným kamenným viaduktem. Tady se opět spojíme v jedno kompaktní těleso (přes les jsme se trochu rozcourali) a pokračujeme do Kryštofova údolí. Takřka přesně dodržujíc časový plán, dorazíme před orlojovým představením a pak máme „rozchod“. Někdo se pokouší uspět s objednávkou v hospodě, v níž je muzeum betlémů, někdo nakoukne do prvorepublikové kavárny, já se jdu podívat do Domu řemesel, patřícímu k prodejně keramiky u orloje. Ono toho tu k vidění zas až tak moc není, lepší je to určitě pro děti, které se mohou vrhnout do zdejší dílničky něco vyrobit. Ovšem venkovní Krmelec ve stodole nemá chybu – jak poznamenává moje spolustolovnice, konečně pořádný bramborák o velikosti gramodesky…

V určenou hodinu všichni zamíříme ke zdejšímu kostelíku, kolem něhož vede stezka na nádraží, a zahajujeme návratovou anabázi. Několikeré přestupování zpestřuje dvojí výluka, ale zážitek z výletu nám teď už nic nezkazí… Tak 15. září 2013 na viděnou na cestě do Oybinu!