Ozzy už není. Dva týdny po rozlučce se zařadil k těm, kteří si už užívají jinde. A k těm, které jsem viděl a hlavně slyšel na vlastní oči, což už se opakovat nebude…
Hudba je prostě s každým všude, ať si to připouští či nikoli. Ovšem jaké to s ní bývalo a jaký měla vliv, to se v dnešní době nevysvětluje úplně lehce. Penály popsané názvy kapel, které šlo slyšet jen ze zahraničního rozhlasu nebo na Větrníku, koncerty, při nichž se člověk neustále ohlížel přes rameno, jestli budou až do konce. Nevinná slova, která se deformovanou realitou stávala manifestem…
Kdo dnes uvěří tomu, že jsem si varhany zamiloval (slyše je v podstatě prvně) na akci Praha patří pionýrům v památníku na Vítkově, ve „výstavní síni“ našeho prvního dělnického prezidenta, kde jsem místo úcty ke státnímu symbolu věnoval pozornost tomu, jak mi zvuk dokáže rozvibrovat celé tělo?
Mnohokrát jsem v souvislosti s mapováním všehokoli kolem stěžoval na přetrženou paměť. Ale ona nemusí být jen přetržená násilím. Mnohdy se prostě „jen“ vytratí. Nikdo se včas nezeptá, nikoho nezajímají všednosti, odložené hmotné vzpomínky následující generace zlikviduje do popelnice… Je tolik věcí, o kterých nic nevím a už se na ně nikdy nezeptám. To, co se v jeden okamžik zdá nezajímavé a otravné může být za pár časových okamžiků zcela jinak. A vzhledem k tomu, že sám na sobě začínám pozorovat, co mizí (paměť je fakt svině), tak bez ohledu na názor ostatních sem tam něco přidám. Ono se říká, že zážitky vám, na rozdíl od hmotných statků, nikdo nevezme… Hovno. Ani to nemusí být ti dva nepříjemní pánové, Parkinson a Alzheimer. Stačí čas.
Nikdy jsem nebyl úplně normální a zůstalo mi to. Máma v podstatě celý život prodávala v knize. Což znamenalo nejen přísun literatury všeho druhu, jíž jsem zavalen dodnes, ale také prodej hudebních nosičů. A protože kultura, prodávala i vstupenky na akce do kulturního domu. Pokud se pamatuji, úplně první koncert, který jsem zažil, byl Josef Laufer a Golem. Na něco jsem chodil s rodiči, ale brzy se našly i takové, kam jsem chodil se spolužáky nebo se členy našeho pionýrského oddílu. Co jsem zažil mohu rekonstruovat dle podpisů, které jsem začal sbírat. Rangers/Plavci, Greenhorns/Zelenáči 1980, Fešáci 1979, Olympic 1979, Progres 2 1979, Blue Effect/Modrý Efekt se Semelkou a Čechem, Matuška/Blechová/KTO 1979, Mišík&ETC 1979 (odkud máš tu fotku? cože, z Pionýrský sedmičky???), Burian&Dědeček, Zagorka se začínajícími mladíčky Kotvald a Hložek, Petr Novák s Věrou Wajsarovou a G&B.
Na konci gymplu jsem vzhledem spolužákům (Šárka hrála s loketskými Roháči a Pavlův brácha Jirka hrál v ČP8) vstoupil do tábora kotlíkářů. Sokolovský dostavník, Loketský kotlík, ba i Porta. Krom řady místních (kdo asi tak bude znát nejdeckou Trepku, od níž jsem prvně slyšel Ho Ho watanay) – Ryvolové, Wabi Daněk, Samson Lenk, Nohavica, Plíhal, Brontosauři, Spirituál Kvintet.
Ale taky mě Šárka vtáhla na první Karlovarské jazzové dny – na oficiálním programu je sice uveden Pražský výběr, ale já si pamatuju jen u klavíru sedícího a vtipkujícího Kocába, zpívajícího svahilštinou.
Na vysoké to ještě pokračovalo, byť i v jiném podání. Kamila se znala s kdekým, takže (nejen tedy ona) dostala do klubu Plíhala, Mertu, Dášu Andrtovou-Voňkovou, Palečka s Janíkem, Jahelku, Bluesberry, Jakuba Nohu, ale třeba i Vlastimila Marka s Emilem Pospíšilem nebo Oldřicha Janotu… Krom toho ale běžely i koncerty v aule, v podstatně vyšší režii. Nedávno jsem si na FB posteskl, že nedokážu vůbec nic zjistit o Akademické Praze 1985, na níž jsem toho nafotil dost a dost. Plno kapel a tváří, které dnes už nesvedu identifikovat.
Ale to nic není – když jsme na školu nastoupili, konal se v aule koncertní maraton, který nejspíš skončil obřím průšvihem pro organizátory. Tehdy jsem ještě nefotil. Stáhla se tam tehdy snad celá Praha, študáků tu nejspíš zrovna moc nebylo, i když lístky šly koupit jen a pouze s indexem. Konání koncertu se totiž v podstatě krylo s vydáním velepopulárního článku Nová vlna se starým obsahem. Kožené bundy, řetězy, cvočky, ostny. Kolik tu bylo kapel, kdo ví. Vzpomínám si na Visací zámek (Traktor). O některé z kapel se říkalo, že dělala předskokana zrovna zakázanému Výběru (uvedla načerno jako předskokana kapelu Trifidi) a má taky namále.
Inu, člověk nakonec překvapí sám sebe. Našel jsem ve svých archivech pár poznámek. Pětihodinový maraton 13. dubna 1983 začal oznámením, že ještě den před byla akce zakázána, ale nakonec se koná, takže přítomných 25 pořadatelů žádá o maximální vstřícnost a pořádek. Mezi účinkujícími mám uvedeny krom již uvedených Ketschup, Kyklop, Garáž. A aby to nebylo všechno, hned 19. dubna 1983 mám záznam o soutěžním kole ZUČ, kde já fotil a spolužačka dělala rozhovory s kapelama pro školní rozhlasové studio (CRS). Parament Hradec Králové, Společnost Bédy Foltýna Ostrava, Tlampač Liberec, Promile Brno, Visací zámek Praha, Polyp Brno, Trifid Praha, NC 74 Ostrava, Eminence 1 Hradec Králové, Atol Plzeň. A „zastřešením“ byl profi GEN. Nebýt toho, že poznámky jsou mou rukou, neuvěřím – nepamatuji si vůbec, ale vůbec nic.
Aula překvapivě zákaz nedostala, hrálo se tu dál. Střídala se s již zmiňovaným klubem. V aule Marsyas. Zažil jsem třeba Combo FH Dana Fikejze. Skiffle Kontra (tehdy vlastně Žáci) bratří Traxlerů. Nebo Mirku Křivánkovou se Zdenkem Dvořákem. Plzeňskou Pohodu. Začínající Báru Basikovou s Precedensem. Bonsai. Sem tam jsme vyrazili i mimo Suchdol. Pamatuju Abraxas, Babalet, Mama Bubo, bratry Ebeny, OK BAND.
Kupodivu největší smršť přišla po škole během základní vojenské služby. Špagát se zdravotní kvalifikací C (=cripl), schopen pouze štábní práce. A velmi aktivní skupina SSM. Sice jsme seděli v Líních, ale posádku jsme měli Plzeň. Představitel základní organizace nosil snad každý týden lístky na nějaký koncert ve městě. Vzhledem k tomu, že jsem seděl u vycházkových knížek, hojně jsem toho využíval. Ač jsme byli každý den politicky vychováváni, na koncerty jsem chodil na Pumpu, Garáž, Pražský výběr a spousty dalšího. Pravda, taky na OPSO s Havelkou nebo na Rottrovou… Ale to hlavní byl koncert, o němž lze najít dodnes mnohé (a myslím, že už jsem ho několikrát zmiňoval). Mírový koncert Olofa Palmeho. 15. září 1987. V line-upu Die Toten Hosen, Michal David, Einstürzende Neubauten, Stromboli, Dalibor Janda. Zlatého Slavíka si nepamatuji, německou avantgardu jsme bohužel ani slyšet nemohli (EN byli vypakováni bez vystoupení). Němečtí punkeři rozpumpovali publikum a David to schytal… Fotili tam tehdy úplně jiní -> A po pravdě, další uváděné kapely nepamatuju, vybavují se mi až Stromboli.
Po vojně to zpočátku nebyla žádná sláva. Pamatuju z místního kulturáku tak akorát Paniku (Jsem nahoře bez). Samo, když se to zlomilo, mohl jsem přestat závidět těm, kdo byli v Budapešti, a ochutnal sám. První valící se kameny jsem prostál na Strahově na ploše s koupenou gramodeskou Steel Wheels mezi nohama. A pak už to začalo – ozval se dávný známý. Dopadlo to tak, že byť zdaleka, vyzvedával mne před barákem na svých cestách do metropole a nad ránem před ním zase vyhazoval na cestě zpět.
Ale to je jiná kapitola a jiná bedna vzpomínek, takže to snad příště (pokud nedopadnu jako MD s jeho nedokončeným vzpomínáním na Šenovskou svini 1, 2, ). Abych se dostal i k tomu Ozzymu, kterým jsem začínal.
Fotky jsou záměrně ponechány ve stavu digitalizace z prastarých negativů, bez retuše. Trpí stejně jako má paměť.
