Román Holubí dům je příběhem bezcitné dívky Julie, která poté co zjistí, že její milovaný táta, zvaný papá, není jejím biologickým otcem, začne zasahovat do života nevlastních sourozenců, rozhodnutá zničit vše, co je jim drahé.
Marie Rejfová: Holubí dům. Praha. Mystery Press 2025. Počet stran: 288. ISBN 978-80-7588-860-0
Varnsdorfská spisovatelka Marie Rejfová své početné čtenáře několik let poutala sérií detektivek s všetečnou a lehce potrhlou učitelkou Josefínou Divíškovou v roli „české slečny Marplové“, tedy amatérské vyšetřovatelky zločinů. Před dvěma lety překvapila povídkovou sbírkou Povídky smíchovské, kterou se pokusila volně navázat na klasiky žánru Jakuba Arbese a Jana Nerudu. A podle reakcí spokojených čtenářů se jí to podařilo. Loni se vrátila k detektivnímu žánru knihou Jak se vaří netopýři, opět titulem čtenářsky úspěšným. Letos v květnu vyšla její novinka nazvaná Holubí dům. V první chvíli jsem uvažoval o tom, nakolik je název autorčin marketingový tah, ale obsah románu mě přesvědčil, že souvislost se Schelingerovým hitem od autorské dvojice Uhlíř / Svěrák je spíš dodatečná. Co zaujme na první pohled je cover knihy: nápad s průhledným domem jako jemná přelepka holubího motivu svědčí o tom, že vydavatel nepřestává hledat nápadité řešení toho, co prodává „na první pohled“, tedy přebal nebo desky knihy. A knihy Mystery Press jsou příjemné už na dotek. Stačí je vzít do ruky. Viz například série Velinského detektivek apod. Holubí dům není výjimkou, i když řešení je odlišné.
K přiblížení obsahu sáhněme k nakladatelské anotaci:
„Na přelomu 19. a 20. století zažívá Plzeň období nebývalého rozmachu. Město se rozrůstá o nové čtvrti, staví se továrny a venkované sem proudí za prací. K česko-německým vlasteneckým třenicím se brzy přidávají hlasy po lepších pracovních podmínkách. S vypuknutím první světové války se z Plzně stává důležité zbrojní centrum, a nespokojenost obyvatel vrcholí hladovými bouřemi a stávkami.
Uprostřed tohoto neklidného světa vyrůstá Julie Šetnerová – v bohatství, ve výstavní vile, se svou hypochondrickou, do sebe zahleděnou matkou a odtažitým otcem. Julie je inteligentní, ale citově vyprahlá, bez špetky soucitu k ostatním. Když zjistí, kdo je jejím pravým otcem, nemilosrdně zasáhne do života nevlastních sourozenců, rozhodnutá zničit vše, co je jim drahé.
Julie ukřivděně stále touží po přijetí a zadostiučinění, dokud jí osud neuštědří tvrdou lekci. Jak vysokou cenu bude muset za své chyby zaplatit? A dá se ještě vůbec něco napravit?“
Mohu zde jen dodat, že cena je vysoká.
Nejnovější kniha Marie Rejfové je autorčiným pokusem posunout výš vlastní uměleckou laťku, což se jí dle mého soudu podařilo. Napsala silný román o tom, co může napáchat bolest pramenící z nedostatku lásky od rodičů, tedy téma právě v současnosti velmi aktuální. Autorka razantně překročila svůj vlastní stín zejména tím, že – na rozdíl od detektivek s oblíbenou učitelkou Josefínou – tentokrát hlavní postavou učinila nesympatickou, zlou Julii, která trápí lidi i zvířata, k níž čtenář snad ani na chvíli nemůže získat sympatie. O to cennější je, že kniha je i přes neveselé téma čtivá.
Nelze odhadnout, zda čtenářský okruh Marie Rejfové se díky této změně žánru rozšíří, ale nebylo by špatné, kdyby se vydala podobnou cestou, jako kdysi Georges Simenon, který vedle detektivních románů psal i romány psychologické. Román Holubí dům doporučuji čtenářům literatury zaměřené na nejednoduché mezilidské vztahy, čtenářům, kteří hledají psychologický příběh s historickým přesahem a naléhavým morálním poselstvím.
Milan Hrabal
PS:
Ani tentokrát si neodpustím upozornění na portál Databáze knih, kde – souběžně s vysokým čtenářským hodnocením (138 čtenářů s výsledkem 89 %) – se objevily výstižné čtenářské reakce, z nichž cituji:
Marie Rejfová se ve svém románu Holubí dům přesouvá do žánru historické rodinné ságy a zasazuje příběh na přelom 19. a 20. století do Plzně, města plného protikladů – bohatství a bídy, tradic i změn, jistot i nově se formujících otázek o postavení ženy ve společnosti. V centru dění stojí postava Julie, která zvenčí působí jako dívka z dobře situované rodiny, ale její životní dráha je od počátku poznamenána odmítnutím, tajemstvím a hledáním vlastní identity.
Julie vyrůstá v přepychu, ale je citově zanedbaná. Když odhalí pravdu o svém původu, snaží se sblížit se svou „pravou“ rodinou. Tento krok ale spustí tragickou sérii událostí. Julii se nedaří najít v žádné rodině skutečné přijetí. Její manželství s Václavem, zůstává citově prázdné, a ani narození dcery nedokáže její osamělost překonat.
Kniha sleduje především osud Julie, ostatní postavy jsou nutné kulisy, trochu mě mrzí, že byly pojaty jen tak povrchně, přesto jsem nadšená. Konec knihy Julii rozhodně zlidšťuje.
Kniha je neskutečně čtivá, autorka mě překvapila, toto je teda něco úplně jiného než Josefína. O moc lepší. (Damago)
Zde je malá ukázka z nové knihy Marie Rejfové:
MARIE REJFOVÁ
HOLUBÍ DŮM
UKÁZKA Z KNIHY
Místo u vikýře Julie objevila přesně v den svých jedenáctých narozenin. Stěna komínu spolu s naskládanými fošnami a nepoužitými taškami vytvořily prostor akorát tak velký pro tajnou skrýš, o níž věděli jen holubi, kteří hřadovali kolem kulatého okna. Tato strana půdy sloužila jako skladiště a hrozilo minimálně, že by sem někdo z domu zavítal. Prádelní šňůry se táhly dál u vchodových dveří a služebná Líba byla všechno možné jen ne bystrá osoba. A cejchy ji zajímaly ještě méně podobně jako stará vosí hnízda a myšince v zaprášených koutech pod střechou. Avšak pro Julii skrýš znamenala požehnání. Mohla si sem nanosit věci, které by útlocitná mamá v jejím dětském pokoji nesnesla, a současně sledovat ruch na Klatovské třídě.
Město doslova rostlo před očima. Tam, kde ještě před pár lety byla jen udusaná cesta lemovaná stromy a poli původních zemědělských usedlostí, dnes rostla moderní zástavba. Tovární komíny dávno překonaly počet kostelních věží, železnice spojila Plzeň se zbytkem západních Čech třemi různými směry, do města si našla cestu elektřina a obyvatel přibývalo.
Julie zostřila zrak. Papá touto dobou přijížděl domů na oběd a od Radeckého náměstí se k rohu Klatovské a Bolzanovy ulice pohybovalo hned několik povozů, ale žádný z nich nebyl nájemní drožkou. Zklamaně si dřepla na starý kufr, jehož zrezlé zámky odmítaly povolit, vzala do rukou skleněný tuplák a postavila ho do cesty slunečním paprskům zachyceným vikýřem. Pijavice
ležela u dna a nehýbala se.
„No tak.“ Julie zakvedlala sklenicí, voda vyšplouchla ven, avšak živočich nejevil jakékoliv známky života.
Věděla přesně, co to znamená – další výpravu do ložnice rodičů. V jejím předpokoji, který využívali jako převlékárnu a šatnu, se nacházela průhledná nádoba s pijavicemi. Doktor Bělohlávek je přinesl předchozího dne, aby mohl mamá ulevit od návalů horka a migrén, a Julie se pohotově chopila příležitosti získat novou společnici. Myši a hřadující holubi nemohli takovému pokladu
konkurovat. Jenže teď… Julie obrátila tuplák vzhůru nohama. Pijavice přistála na podlaze. Julie si klekla a šťouchla do slizkého tělíčka ukazováčkem. „Fuj!“ oklepala se. Natáhla se pro kousek ulomené omítky a odmrštila mrtvolku do tmavého kouta. Už jí byla k ničemu.
Na svatém Bartoloměji začala odbíjet dvanáctá a to znamenalo, že má sotva pár minut, aby se nenápadně vyplížila pryč z půdy a dostala se do přízemí, než ji začne shánět mamá. Přešla po špičkách ke dveřím a vykročila ven. Někde dole bouchly dveře a vstupní halou se rozlehl otcův hlas. Mamá se objevila na schodišti v prvním patře a Julie uskočila od zábradlí.
„Líbo, kde je Julinka?“
„Nemám anung, milostivá paní!“
„Najděte ji a přiveďte do salónu.“
„K službám.“
Julie počkala, až služebná vystoupá do druhého patra, kde se nacházely ložnice určené ke spaní, a seběhla dolů.
„Julie!“
Nehleděla na mamá a vběhla do salónu za otcem. „Papá!“
Zvedl před sebe paži.
Věděla, že nemá rád, když se na něj přilepí, proto včas zabrzdila.
„Můžu si sednout vedle tebe?“ Ukázala na čelo stolu. Jednou, když byla mamá nemocná, jí otec dovolil, aby si při jídle přisunula židli k němu.
„Máš mokré šaty,“ řekl.
Na hrudi jí zastudilo.
Mamá si ji otočila k sobě. „Co jsi dělala, prosím tě?“
Matka byla krásná. Vždycky si dokázala moc hezky upravit vlasy. Měly stejně zlatou barvu jako její, jenomže ji česala Líba, a ta zvládla jen obyčejný cop nebo zaplést do pramínku stužku.
„Julie?“ Pevně semknuté plné rty se snažily o přísnost, hnědé oči pod světlým obočím však mamá usvědčily ze lži.
Nadechla se. Ve svých jedenácti letech sahala matce akorát k poprsí. Bylo měkké a pod béžovou halenkou vyšněrované do krajnosti. Kolem krajkového fiží s broží ve tvaru motýla se vznášela neodmyslitelná květinová vůně.
Julie pokrčila rameny a obrátila se zpět k otci. „Tak můžu, papá?“
„Ne,“ odvětil. „Neodpověděla jsi matce.“
„Coby,“ zamračila se Julie a trucovitě se posadila na své místo. „Myla jsem si ruce před jídlem, jak mám nakázáno.“
Okamžik na ni hleděl. Potom přistoupil ke své ženě a odsunul židli, aby si na ni mohla sednout.
„Jiří.“ Odměnila se mu úsměvem.
„Růžičko.“ Políbil ji na spánek.
Julie si snad milionkrát zkoušela představit, jaké by to bylo, kdyby se otcova bradka a knír dotkly její kůže. Jednou, když papá usnul během nedělní siesty na lenošce v pracovně, se k němu připlížila a dotkla se jeho tmavých vousů. Pár z nich mělo už stříbrnou barvu a ona se rozhodla otce těchto nevítaných příznaků staří zbavit. Škubla, papá zařval a ona definitivně přišla o možnost
pokus zopakovat.
„Kručí mi v břiše.“ Natáhla se pro zvonek, a dřív než mohla mamá zareagovat, zacinkala. „Líbo!“
„No tak!“ okřikl ji otec.
„Však už tu měla být,“ pronesla smířlivě mamá. „Vývar se musí jíst horký.“
„Vývar?“ ohrnula nos Julie. „Zase?“
„S játrovými knedlíčky,“ vynesla trumf mamá.
Julie se zašklebila.
„Taková polívka dává sílu, jemnostslečno. To vám poví každá šestinedělka.“
Před papá přistála ozdobná terina a růžolící služebná se jala nalévat polévku.
„Jen trochu,“ připomněl se rychle.
„A taky každej, kdo má velký tělesný vydání.“ Nalila mu vrchovatě.
Ač byla služebná Libuše Kovářová prostšího ducha, měla názor úplně na všechno. Neštěstím ale bylo, že ho uplatňovala v nejméně vhodnou chvíli.
„Papá chtěl málo!“ zvolala Julie.
„Dyť jo, milostslečno.“ Líba si shrnula rusý pramen vlasů pod krajkový čepeček a servírovala mamá. „To je pro mužskýho, jako když plivne.“
„Líbo,“ promluvila k ní mamá káravým hlasem, „nechoďte mi tu neupravená. A nechte si poznámky do kuchyně.“
„Ano, milostpaní.“ Libuše hodila širokými boky a odešla.
„Jednou mi s tou holkou dojde trpělivost a propustím ji,“ pravila mamá. „Bůh je mi svědkem, že to tak je.“ Ochutnala polévku a odložila lžíci. „Studená.“
Julie ji napodobila.
„Není to tak hrozné,“ poznamenal papá, zatímco svědomitě polykal.
„Ta tvoje shovívavost, drahý,“ vzdychla mamá. „Jak dokážeš být přísný k dělníkům na stavbě, tak co se týče služebnictva, chybí ti tvrdá ruka.“
„Když špatně postavím dům, Rosalie, spadne lidem na hlavu,“ řekl vážným hlasem. „Studená polívka nikoho nezabije. A co se týče mé shovívavosti, pamatuju si dobu, kdy jsi za ni byla ráda.“
Mamá zrudla a kapesníčkem si setřela neexistující smítko v koutku úst.
Papá zjihl. „Ale tu polévku sněz, Růžičko. Potřebuješ sílu.“
Julie netušila na co. Celodenní aktivity mamá se točily kolem řízení domácnosti, návštěv známých a čtvrtečních schůzek dam v hotelu Waldek. Nejtěžší práci, kterou ji viděla dělat, bylo psaní dopisů a sestavování seznamu, co má služebnictvo koupit.
„Mluvil jsem s profesorem Strnadem,“ prohlásil papá. „Doporučil mi, aby Julie v září nastoupila na vyšší dívčí.“
Mamá otevřela pusu a potom ji zase zavřela.
„Profesor Strnad je kapacita a většinu učitelů tam osobně zná,“ pokračoval.
„Bude to tak nejlepší.“
„Myslela jsem,“ odkašlala si, „že bychom Julince najali soukromého učitele – až by za tři roky dodělala měšťanku.“
„Nežijeme ve středověku, drahá,“ zamračil se. „A nezapomínej, že jako člen městské rady musím jít příkladem. Julie bude chodit na veřejnou střední školu, jinak si ve městě neškrtnu. Jako radní i jako stavitel. Taková je už holt doba.“
Julie přelétala pohledem z jednoho na druhého. Nevadilo jí chodit do školy.
Naopak, ráda četla a zajímala se o nové věci. Důležité bylo, že se papá stará.
Vyslala k němu zářivý úsměv.
„Hilda Brunswicková pošle dceru do Vídně na soukromé lyceum…,“ nevzdávala se mamá.
„Hilda Brunswicková neřekne slovo česky,“ opáčil.
„Pořád ta politika,“ odfrkla si.
Papá na ni okamžik hleděl a potom se natáhl pro zvoneček. „Co máme dál?“
„Šnicl s bramborem,“ odpověděla mamá.
„Aspoň že tak.“
