Napadla mne myšlenka. Šílená myšlenka. To se tak člověku bohužel někdy stává…
Řada lidí si asi všimla, že před chozením na akce dávám přednost víc a víc jen chození. To mne totiž tolik nesere, jako potkávání se s lidmi. Původní sem tam zmínka na Výběžku se osamostatnila do zvláštního webu (na který jsem zbyl taky sám) a původní minimnožina (světecké sloupy, křížové cesty, židovské hřbitovy) ještě stále bobtná dalšími speciálně vyčleňovanými kategoriemi (teď jich je 59).
Nenechá mne v klidu žádný divný kámen kolem cesty, je mi líto, o kolika artefaktech a památkách se vlastně vůbec nic neví. Stále smekám před těmi, kteří mi umožní svým úsilím dozvědět se alespoň něco. Pořád jsem na větvi z toho, že já takřka nestíhám jejich výtvory číst a oni museli pátrat, bádat, ověřovat, zkoumat, formulovat a psát a nakonec to v ideálním případě zveřejnit či dokonce vydat. Den každého jednotlivce má zjevně zcela jinou délku. Nicméně jsem rád, že jsou. Na rovinu totiž – tak jako jsem nikdy nebyl a nebudu fotograf, stejně tak nejsem historik, znalec, archivář či kdo ví co ještě. Jsem nejraději, když o tom, co někde vidím, mohu něco okopírovat, opsat. Od lidí, co vědí, znají, podloženě a oprávněně informují. Mnohdy totiž v odborných textech jsou vedeny spory o architektech či donátorech, ale o lidech tam dole ani slůvko – pokud tedy někde nemají svoji Natálii, která dokáže v archivech dohledat obecní účty a z nich vyčíst nejen třeba jméno kameníka, ale i to, kolik krejcarů dostal kočí za odvoz onoho kamení na stavbu… Já sám cokoli píšu víc než nerad, chybí mi znalosti, pojmy, termíny, a uchyluji se k tomu jen v nouzi nejvyšší.
Jenže prostě někdy visí ve vzduchu otazník a za ním se vznáší myšlenka… V tomhle případě podpořená kombinací různých vlivů. Tedy abych nechodil kolem horké kaše – jde o pomníky. Pomníky padlých Velké války. Nebo tedy spíš o jména na nich. Mám pár knih křížem krážem republikou (většina z nich se tu objevila) a v tomhle ohledu pořád prudce vybočuje série knih Hrobům v dáli, jejíž autorka dokázala o oněch konkrétních lidech vyšťourat i nemožné. A to je právě ono. V evidencích bývá většinou jen popis samotného pomníku, ocitovaných pár jmen, výjimečně něco málo z jejich vojenského života. Postupně ale člověk zjišťuje, kolik se zjistit dá. Pro mne byl velký objev (možná pro mnohé samozřejmost) on-line databáze legionářů. Je tam toho dost, ale doplňovat údaje zpětně k již zveřejněným textům je peklo (ten čas, ten chybějící čas). Ale mnohem víc jich legionáři nebylo… Takže co využít toho, že údajně všechno je dnes digitalizováno a zveřejněno? Obrátil jsem se tedy na dceru, která má s tímhle dost velké zkušenosti z genealogického pátrání. Navedla mne na VHÚ, na projekt Vojenských úmrtních matrik online.
Hele, jako vypadá to skvěle, ohromující čísla, oslavné texty. Jenže jenže… Půlka odkazů v textu nefunguje. Připisuji to peklu neustálého vylepšování a modernizací webů, při nichž část nenávratně vypadne a jiná část dostane zcela jiný link než dřív a veškeré návaznosti se rozpadnou. Nakonec jsem se ale přece jen někam dostal (Digitální studovna Ministerstva obrany ČR). No, a ona již zmíněná ohromující čísla se najednou tak nějak smrskla… Z pár památníků, které jsem prochodil zrovna tenhle týden, totální nechytačka. Komplikovaná tím, že když se něco ukáže, je to německy (což je jazyk, který neovládám) a navíc písmem, které mi dělá potíže číst. Nebo jsou to útržky dokumentů, u nichž absolutně nechápu, co znamenají. Odpíchnout se odtud do skutečných matrik a zjišťovat něco tam, to bude ještě dlouhá cesta. Pokud vůbec průchozí. Zatím jediná nalezená shoda je sice v češtině, ale hned u ní nesouhlasí rok úmrtí. Inu, uvidíme.
