Titulek vypadá dramaticky, ale zase tak děsné to není. Totiž, jak se to vezme. Řeč je tentokrát o škole. Začneme tou základní, když už jsme se (jestli jsme tedy měli tu kliku) prorvali přes mateřskou…Tak, milé děti, už Vám to dnes začalo. Přál bych Vám, aby se za těch 54 let cosi podstatného změnilo. Na vysvětlenou, před 54 lety vstupoval autor těchto řádků na půdu (nikoli tedy úplně až na půdu, ale jenom tam dolu na půdu, jestli si rozumíme, žánop?) základní školy v Praze-Kobylisích. Bylo to pro všechny zúčastněné něco ale úplně nového. Fakt, nekecám.
V červenci toho roku 1960 totiž tehdejší moudrá strana a Vláďa (jak se tehdy říkalo) slavnostně dvojjedině rozhodla, že už toho bylo dost, a že země i národy jsou dost zralé na to, aby se pokročilo o nějaký ten level jinam. Neříkám ani nahoru, ani dolů, to nevím, na to nejsem dost politologicky vzdělaný a politicky uvědomělý, ale prostě se “to” pohlo a ten stát se začal jmenovat “Československá socialistickárepublika”. Pravda, nikdo pořádně nevěděl, co jako to obnáší, ale ve velké a slavné rodině Sovětským svazem porobených států to prostě tak chodilo, že se budoval ten “komunismus” a jeho předstupněm byl ten “socialismus”, ale nějak jsme se přes něj k tomu pravému komunismu nikdy nedorvali. Jestli ono to nebylo tím, že ten “komunismus” fungoval báječně na papíře a při nekonečných mluveních na schůzích, ovšem s životem lidských bytostí to jaksi nemělo mnoho společného, zvlášť když se kvůli tomu “budování socialismu“, potažmo „komunismu” musely falšovat hospodářské výsledky a další statistické údaje, než to v listopadu 1989 slavně prdlo a komunisti si mohli konečně oddechnout, že už nemusejí dál lhát, a že mohou nadále rozkrádat tuto zemi zcela svobodně (v různě nazvaných partajích) v rámci tzv. “budování kapitalismu”.
Ale to jsem odbočil. Nastoupil jsem do socialistické první třídy a věřte mi, nebo ne, hrozně mě to tam nebavilo. No, to je slabý výraz, ale silnější jsem tehdy nemohl používat. Ono to bylo tak, že jsem bylo takové to zažrané dítě, které někdy tak kol pěti let věku rychle vstřebalo abecedu a hned četlo o sto šest, takže jsem tušilo, že když se první den tak jako namátkově zjišťovalo, kdo umí třeba snad možná už trochu číst a psát, tak jsem se napráskalo, a hned bylo zle, protože kolegům žačkám a žáčkům to sice bylo buřt, ale “paňčelka” či spíše “souška učitelka” (pro neznalé: “soudružka učitelka”) byla naštvaná, asi že se na mě nemohla vytahovat, že umí o malinko víc než já. A tak dále… Když to zkrátím o čtrnáct let později (krapet jsem propadnul) jsem vzdělávání zakončil maturitou a pak už jsme měl klid, protože mě „bolševik“ dál studovat nepustil. A dobře mu tak! :-)
Takže doufám, milé děti, že od těch prehistorických dob se ale úplně všechno změnilo, že už tam jsou samí osvícení pedagogové a pedagožky, a že to tam zkrátka dnes pěkně od začátku rozjedete s těmi iPhony a iPady a iMacy a rozsekáte tu školu na cucky a chodit si budete jen pro samé jedničky a za pár let si dojedete do toho Štokholmu pro Nobelovku!
