Sic jsem severočechem s Výběžanem už déle, než jsem byl západočechem z Tachovska, stále se nemohu ubránit porovnávání a občasnému údivu. Česká republika se do Dnů evropského dědictví zapojila v roce 1991. Nevím, jestli si tady toho někdo někdy všiml. Výjimkou budiž Loreta, u níž to v příslušném textu rok co rok zmiňuji, a nějakou dobu už také kostelík na Krásnolipské. Odnikud jinud jsem nezaznamenal žádný náznak, že by tuto událost kdokoli bral na vědomí. A je mi to rok za rokem divné – mé předchozí bydliště se totiž zapojilo už od prvního ročníku a proto ony dny znám a mám je v paměti zafixovány. Navíc mi kolem určeného termínu naskakovalo na FB ze všech stran, které objekty budou mimořádně otevřeny a co mimořádně zpřístupní – jen tady hrobové ticho. Nakonec do mě šťouchlo, že se ve Stříbře tahle tradice nejen udržela, ale i podstatně rozrostla.
Protože mám rád staré věci a nerad, velmi nerad cokoli vyhazuji (což mi je trpěno s nelibostí), sáhl jsem do jedné z krabic a namátkou vylovil archiválie z několika let. Inu dobrá, nemáme tu městské opevnění s bránou, ani obrannou baštu, nemáme tu historický kamenný most s věžní brankou. Ve Stříbře ale v roce 1993 ke zmíněným místům patřilo třeba muzeum (no jo, to ale vlastně taky nemáme), radnice, kostel Všech svatých a kostelík sv. Petra. Celkem 7 míst v brožurce s mapkou, do které výletníci sbírali razítka jako doklad návštěvy. A že jich chodilo! V roce 1995 to byl stejný počet míst, jen od města poměrně vzdálený kostelík sv. Petra byl nahrazen hřbitovním kostelíkem Nanebevzetí Panny Marie. My tu, nepletu-li se, máme kostelů hned 5 a k tomu jeden budhistický chrám. Brožura už kromě obrázků dostala i informační texty a plán města byl dvojjazyčný. O rok později byly kresby nahrazeny fotografiemi, texty byly aktualizovány a přibylo další místo, torzo kostela sv. Máří Magdalény na okraji městského parku. Přibyl i doprovodný program – kocert ZUŠky, výstavy, večerní koncert. A pořádající nadace získala sponzory, dokonce i jednu z bank. Pak už jsem vývoj neměl možnost sledovat, proto mě dost zarazilo, že je to tam pořád živé a letos bylo těch míst dokonce 12. Takže kromě zmíněných brožurek opatruji i speciálně vyrobené skleničky, které se v Koubkově brance daly zakoupit společně se sudovým vínem a přemýšlím o dědictví, kultuře a Evropě a tom křoví z jednoho přísloví, které tady asi není a nebude.
PS: A nezkoušejte na mě nějaké povídačky o vykořeněném pohraničí. Tachovsko bylo úplně stejné Sudety, navíc ještě na západní hranici…
