Někdy si připadám, že jsem se strojem času přesunul o deset roků zpátky. Například causa kancléř Vratislav Mynář a jeho „tajný plat“. Zemanův kancléř V. Mynář opakovaně odmítá zodpovědět žádosti o informace – kolik na Hradě bere?
Falešně argumentuje tím, že plat nemůže zveřejnit kvůli možné pokutě od Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). To je ovšem právní nesmysl – svůj plat může publikovat bez omezení, tedy i bez pokuty.
Je pro mě zcela nepochopitelné, že Hrad (v jehož čele již dva roky stojí tzv. prezident spodních deseti milionů) i nadále odmítá zveřejnit plat prezidentova kancléře Vratislava M. A to i přesto, že např. Nejvyšší správní soud loni v říjnu rozhodl, že úřady už nemohou perfidně zamlčovat, kolik jejich zaměstnanci berou! Veřejné jsou platy i odměny. Doktrína i judikatura mluví jasně – platy jsou z veřejných peněz a je ve veřejném zájmu znát jejich výši. Hrad zde nemá žádnou výjimku, ačkoliv by ji jistě rád měl. Je to typický český paradox, že můžeme vědět výši odměny ředitelky vesnické MŠ (taková kauza skutečně u správního soudu byla), ale nesmíme nechat dopadnout informační světlo na plat kancléře prezidenta. Tedy to si aspoň (mylně) myslí team p.Mynáře. Věru podivné!
Věc je o to absurdnější, že již v roce 2012 Městský soud v Praze rozhodl, že Kancelář prezidenta republiky musí zveřejnit platy a odměny svých zaměstnanců. Těchto údajů se tehdy úspěšně domáhali novináři z deníku Lidové noviny. Konkrétně chtěli znát hrubý plat (nikoliv mzdu – nejde o soukromou firmu) prezidentova tajemníka Ladislava Jakla a vicekancléře Petra Hájka.
Jako učitele správního práva a práva na informace mě tato neúcta k právu a právnímu státu velmi trápí.
Nota bene obdobné právo na informace platí ve většině demokratických států světa, a to nejen v EU.
Připomeňme závěrem , že kancléř Mynář navíc stále nemá bezpečnostní prověrku. V nadsázce: Jak by řekl více- než-premiér A. Babiš – prostě ji stále nemá!
