Je to nejmenší vesnice ve Šluknovském výběžku a jedna z nejmenších v Ústeckém kraji, ale přesto je o ní slyšet pořád. Obec Doubice se svými sto šesti obyvateli, si po nedávném obhájení prvenství v soutěži Skleněná popelnice odnáší další trofej. Tentokrát ze soutěže Vesnice roku. Zlatou stuhu a titul Vesnice roku Doubičtí sice nezískali, ale hodnotící komise jim udělila Čestné uznání za zachování tradičního venkovského rázu.
Martin Schulz, starosta obce, která za posledních více jak sto let nezměnila nijak výrazně svou tvář, přiznává, že zachovat původní ráz a ducha obce je stejně náročné, jako vesnici budovat novou nebo ji modernizovat. „Už druhé volební období je naše zastupitelstvo jednotné v tom, že nebudeme do obce zanášet moderní architekturu a moderní prvky, a naopak, že budeme aktivně pracovat na tom, abychom ji zachovali takovou, jaká byla doposud. Jinak by nenávratně ztratila své kouzlo, a to bychom si ani my, ani ti co přijdou po nás, nemohli odpustit,“ dodává.
Přitom ještě před několika lety představilo bývalé vedení obce ambiciózní plán na vybudování multifunkčního, multikulturního a multiobchodního centra uprostřed Doubice, a ta se měla během několika let z malebné vesničky v dolíku uprostřed lesů proměnit ve velkolepé lázeňské letovisko pro tisíce zahraničních klientů.
Ale obec má své možnosti a ty nelze obejít. Výstavbu moderních staveb a multizařízení neumožňuje územní plán, budovat zde průmyslovou oblast nemá cenu, když zde žije jen asi šest desítek pracujících. Nedaří se tu ani zemědělství. Doubické údolí s jeho podstávkovými domy je jen malebná turistická oblast na níž turisté oceňují právě idylické spojení dnešního života s přírodou a s minulostí.
Ale otázce, jak se Doubickým žije postaru, se Martin Schulz musí smát. „Žít postaru v Doubici je jen iluze. Nemáme sice ani mateřskou ani základní školu, doktora máme za lesem ve vedlejší obci, ale na sto obyvatel tu máme šest prosperujících restauračních zařízení, skvělé kulturní centrum vybudované ze staré továrny a pochybuji, že by se tu našla chalupa, ve které by chyběla elektřina, televize, nebo počítač,“ dodává.
Doubickým tak nelze upřít obdivuhodný talent, žít moderně ve starých časech, nohama ve dvacátém a hlavou v jednadvacátém století.
