Málo knížek mám tak očtěných, jako Vonnegutovu Grotesku. Vracím se k ní často a kdyby písmena trpěla čtením, zbyly by už jenom čisté stránky, ale bylo by to jedno, protože některé pasáže znám zpaměti.Musím taky říct, že ji pro mě první přečetl režisér Petr Lébl, který byl tehdá vlastně, stejně jako já, jenom klukem, ovšem klukem geniálním a dokázal ji zdramatizovat a zahrát se souborem Jelo. Byla to tehdy událost první kategorie v šedivé Praze osmdesátých let a – pozor – když tehdy zavítal do našeho města autor osobně až z téhleté Ameriky a viděl zpracování svého díla, Lébla dojatě objal a prohlásil, že je jeho rodnou sestrou!
Má to návaznost na příběh, který Vonnegut v Grotesce vypráví.
Dva sourozenci tvoří dohromady jednu geniální osobnost, která přestává fungovat, když jsou rozděleni.
Vypráví o osamělosti a touhách po spojení, po sdružování. Vypráví o osamělosti moderního světa, který se řítí do záhuby a všichni jsme v něm tak nějak sami.
Možná jsme to tenkrát cítili trochu jinak, sdružovali jsme se z nutnosti a netušili jsme že nás realita dohoní. A rozdělí.
Kurt Vonnegut jr. vybavoval své knihy vydatnými předmluvami. Dozvíte se z nich, jaká východiska použil pro psaní.
A skvěle se z nich cituje:
Mám jisté zkušenosti s láskou, nebo si to alspoň myslím, ačkoli moje největší lásky by se klidně daly popsat jako „obyčejná slušnost“. Krátce, nebo i hrozně dlouho jsem s někým dobře zacházel a dotyčná osoba na oplátku zacházela dobře se mnou. Láska s tím nemusel mít nic společného.
Láska je tam, kde ji nacházíme. Myslím, že je hloupost ji hledat, a myslím, že může být často i jedovatá.
Přál bych si, aby lidé, kteří sou v konvenčním slova smyslu do sebe zamilovaní, dokázali jeden druhému, když se spolu rvou, říct: „Prosím tě – trochu míň lásky a trochu víc obyčejné slušnosti.“
Zkoušel jsem se těmito návody řídit a funguje to. Alespoň občas.
Haj hou.
