Zarputilý tajemný lovec se vydá na lov lišky. Temně ryšavé lišky se tak podivuhodně podobají kamenům, že je to až k neuvěření. Když u nich lehají v zimě, od kamení je nerozeznáte. Liška umírá zákeřnou rukou lovce. Lovec umírá „v náruči“ mrtvé lišky, uvězněn ledovým příkrovem. A mezi tím vším „pobíhá“ Abba, dívka s Downovým syndromem a děsivou hrůznou minulostí.
Kusy, které se vynořují z nedivadelních podzemních prostor STUDIA HRDINŮ, jsou pokaždé obtížněji uchopitelné, pohybují se někde na hranici výtvarného a alternativního divadla a téměř vždy vyžadují určitou připravenost diváka, kterému není nic servírováno „polopatě“. Rozhodně to platí i pro jeden z počinů, dovezených festivalovému „kultovnímu“ publiku, SKUGGA BALDUR.
Výborná a výrazná Tereza HOFOVÁ ani autorka a režisérka adaptace Kamila Polívková divákovi nic neulehčují a příliš nevysvětlují. Z původního sdělení románu se z mého pohledu podařilo přenést na jeviště jen jeho část, a i ta je obtížně čitelná, a některému nepřipravenému divákovi možná i vzdálená. Co se určitě povedlo na jeviště přenést, je mrazivá atmosféra, vykreslená výtvarnými i audiovizuálními prvky (osobně jsem nejvíce ocenil prohlídku obsahu ruksaku ruční kamerou na velkou projekci, doprovázenou názvy jednotlivin v islandštině). A na „příběh“ samotný se lze dívat z mnoha různých úhlů pohledu, takže vnímání celého kusu může být (a zcela jistě je) rozmanitě individuální.
Návštěva inscenace rozhodně není promarněným časem a určitě vám na nějaký čas „zaměstná“ hlavu. Spojník v podobě dopisu, který si nesete domů s pokynem „otevřít ve 22 hodin“, je zcela určitě netradiční a originální řešení k dovysvětlení některých souvislostí (takže protagonistka i režisérka tedy cítí, že to, co bylo vyřčeno, může působit nejednoznačně?), ale asi bych uvítal zprostředkování významových vazeb přímo na jevišti i za cenu delší časové „stopáže“.
V každém případě je Skugga Baldur přesně tím typem divadla, které na KULT patří a díky za něj.
