weby pro nejsevernější čechy

O novinách a tak vůbec

V redakci Reflexu finišuje výroba speciálního vydání časopisu k prezidentské volbě a jsem v tom taky namočenej, takže jsem si chtěl odpočinout a ulejt se a psát dnešní sloupek o broučkařích, které zajímají kusadla a tykadla a vůbec orgány nezbytně  potřebné k životu, ale můj agent v této společnosti ochořel a tak si zcela zásadní přednášku o tom, jak brouci souloží nechám na příště. Ve snaze vyhnout se volebnímu tématu sešel jsem se s kolegou Fefíkem, spoluotcem a spoluzakladatelem časopisu Sorry a také příležitostným spolupracovníkem tohoto listu. Naše řeč se točila okolo věcí tak prostých, jako je život, smrt a nemoci, které nás mezi těmito dvěma body potkají a věřte, že to bylo na dlouhou debatu. Až ex post jsem si uvědomil, že i on toužil kdysi kandidovat na Hrad s jediným cílem a to zrušit povinnost ráno vstávat, což by ovšem nikdy neprosadil, neboť i prezident musí chodit do práce včas a to by se mu nikdy nepodařilo. Škoda, rád bych ho v jeho snaze podpořil a myslím, jak jsem pozoroval zbytek národa ráno v metru, nebyl bych sám.

Protože má mise v hlavním městě pomalu končí, navštívil jsem ještě jednou kino a viděl film Paříž Manhattan. Už jednou jsem tu psal, že považuji kinematografii za mrtvou a tu jsem si to znovu potvrdil, takže příště si zkusím zajistit nějaká divadelní představení, protože takovéto filmy už jenom špatně snáším. Z prstu vycucaný příběh o (krásné) lékárnici a jejím nenaplněném partnerském životě, který si kompenzuje „hovory“ s na zdi nalepeným Woody Allanem je plochý a blbý až hrůza.

Ve filmu nefunguje nic. I špatně napsaný scénář by mohla zachránit fungující „chemie“ mezi jednotlivými (ne)zamilovanými, ale bohužel. Je to tak blbé, že bych se vsadil, že film brzy uvidíme v prime timu nějaké tuzemské televize. 

Nakonec doufám, že sem protlačím fotku z místa, které mám moc rád. Je to krámek/dílna, kde se opravují a prodávají hudební nástroje, většinou starší než já, takže dost historické. Provozuje ho Jirka Hron a při mé předposlední návštěvě mi na mou žádost zapůjčil mistrovské housle. Když jsem se dozvěděl, že jejich cena je několikanásobek ceny všech věcí, které vlastním, fofrem jsem je vrátil, neboť jsem si vědom své šikovnosti a ačkoli tyto nástroje bývají poměrně vysoko pojištěny, jsem si jist, že by mě zabil. „A z tvých kostí bych udělal kolíčky do dalších nástrojů!“ Sice morbidní, ale docela hezká představa.

M.D.

Psáno pro Reflex