weby pro nejsevernější čechy

Horní Jindřichov, škola (historická exkurze)

Do roku 1949 samostatná obec Horní Jindřichova byla pojmenována podle svého zakladatele Jindřicha Berky. Písemně je doložena v roce 1443 jako Heynesdorf (Jindřichova ves).

My se dnes zastavíme u bývalé hornojinřichovské školy a v jejím bezprostředním okolí.

Roku 1754 byl požádán majitel panství Josef Václav z Liechtensteina zástupci obce o zřízení školy. Jako budova školy sloužil tehdy dřevěný podstávkový dům, který doznal postupem času značných stavebních úprav. Dřevo na stavbu poskytl majitel panství. Školička to byla malá, tzv. pokoutní (Winkelschule). Byla tvořena jen jednou vyučovací místností, malým učitelským bytem a „kabinetem“. Po dokončení se nedařilo nalézt učitele. Prvním doloženým vyučujícím je učitel Donat.

(V děčínském archivu je dochována dvoudílná kronika (Chronik der Volksschule Ober – Hennersdorf) postihující období od roku 1883 do 1930 a od roku 1930 do roku 1938.)

Roku 1869 bylo rozhodnuto o stavbě nové moderní budovy, čímž se reagovalo na vzrůstající počet žáků. (Někteří docházeli dokonce i z Rumburka).

Již roku 1877 byla v nové budově škola trojtřídní. Nová budova měla vlastní tělocvičnu, speciální třídu ručních prací a zahradu s pozemky. Keříky rybízů, angreštů a vinné révy škola sponzorsky obdržela, stejně jako stromky jabloní a hrušní.

Dlouhodobě se připomínal jako nejvýznamnější svátek žáků školní svátek vysvěcení školy (na paměť 13. – 15. září 1877). Každoročně se světila každý ze tříd a ve vestibulu školy byl zřízen provizorní oltář.

Z učitelského sboru můžeme jmenovat výjimečnou osobnost Antona Schneidera (1756 – 1840), který působil jako pedagog 49 let. Jeho ženou se stala dcera rumburského starosty Marianna Endersová. Zvláště žactvo želelo jeho úmrtí, jelikož využíval ve výuce progresivní metody a byl dětmi velice oblíben.

Obvyklým začátkem školního roku bývala mše za účasti všech žáků a pana učitele ve farním kostele v Rumburku téměř vždy 1. září. Stejně tak býval ukončen školní rok (okolo 20. června), kdy se vysvědčení rozdávalo až po příchodu z kostela.

V době první světové války sloužila škola jako ubikace pro 5. setninu 7. střeleckého pluku.

V kronice je popsáno, že se ve škole zároveň vyučovalo, o tom jak ovšem zápisy mlčí. Dočteme se ale například o sloučení první a druhé třidy.

Také dva učitelé (Josef Kindermann a Gustav Michel) z pedagogického sboru narukovali k 42. Pěšímu pluku do Terezína. Dne 22. 7. 1916 podlehl tyfové nákaze právě Kindermann (pohřbený v Trientu) a zanechal manželku s šestiletým synem.

Na obrázku staré budovy školy je dobře vidět po pravé straně Mariánský sloupek. Tehdy ještě vedla hlavní cesta shora přes mostek, z poloviny 18. století, osazený sochami Sv. Jana Křtitele a sv. Zachariáše. Původně stával na mostku Zachariáš pocházející z atiky Svaté chýše, jelikož sochy musely být pro špatný stav a hrozící pád sňaty roku 1808.

Když však Liechtenstein vypátral na sklonku 19. století původ sochy, objednal pro mostek kopii u rumburského sochaře Jakuba Groha. Originál Zachariáše od dvorního sochaře Liechtensteinů Johanna Franze Bienerta ze Schirgiswalde můžeme obdivovat na balustrádě před vstupním křídlem k Loretě zcela vpravo u ohradní zdi.

Na nové křižovatce byl mariánský sloupek přestěhován, po revoluci zloději zcizen. Budova staré školy bývala svého času řeznictvím Josefa Habenichta. Z oken školy – řeznictví je výhled vpravo na restauraci Mandava, vlevo na mlýn. Vše patří do historie. Dnes nestojí ani řeznictví, ani mlýn, ani restaurace a mostek v tuto chvíli čeká na znovuosazení, protože nosný pilíř byl za povodně poškozen.