Vraťme se do Františkových Lázní, k literatuře a festivalu. Den druhý:
Akce pro školáky
Páteční ráno 9. listopadu znamenalo brzký budíček! Už v osm hodin jsme byli – spolu s literáty Alenkou Vávrovou, Radkem Malým, Sabine Dittrich, výtvarníky Jiřím Slívou a Mirkem Vostrým a zástupcem pražského Goethova institutu Thomase Freundorfera – očekáváni ve zdejší základní škole. Měli jsme za úkol vyhodnotit literární, resp. výtvarnou soutěž a poté se na jednu vyučovací hodinu proměnit v učitele. Už přijetí ředitelkou Alenou Komárkovou a její zástupkyní Monikou Křesťanovou signalizovalo, že se tady budeme cítit dobře. Byla mi „přidělena“ 3. B paní učitelky Jany Baarové, která mi na jednu hodinu přenechala svou židli a katedru. Byl to nezvyklý pocit a mou nervozitu podpořila tlumená hláška klučiny: „Je nějakej starej…“ Ale hned po zazvonění bylo všechno o. k. Vyprávění o „téměř pohádkovém národu Lužických Srbů“ mě v jejich očích změnilo v pohádkového dědečka a některé z dětí na mě mámily lužickosrbská slovíčka ještě na chodbě a v aule školy při vyhlašování výsledků zmíněných soutěží. K soutěži: některé texty byly překvapivě dobré. Každý z porotců měl možnost určit také „svou“ cenu. Vybral jsem si úryvky z „nalezeného“ Deníku Johanna Wolfganga Goetha Lucie Horákové z 8. A. Básník v něm psal o svém sblížení s dívkou Silvií („vlasy jako zlaté klasy, pas vosy…“), s níž trávil své lázeňské dny. Manželce poslal domů bednu místní léčivé minerálky a připsal pár řádek o Silvii. Na poznámku, že mně by tedy rozhodně něco takového určitě neprošlo, mi Lucie vysvětlila, že Goethova manželka byla tak zaujata léčivou vodou, že si zmínky o oné krasavici ani nevšimla. Inu mládí vidí vše jednoduše. Nicméně text byl na osmou třídu docela vyzrálý.
Ke školní akci už jen malou (nikoli nevýznamnou) doušku: k vyhlášení soutěže se připojil cenami od města také starosta Jan Kuchař, kterého jsem později viděl i na jiných akcích festivalu.
————
Poslední egerlandský básník
Odpoledne téhož dne bylo nabité. V Gentleman´s clubu luxusního hotelu Pawlik, kam bych se jinak nejspíš nedostal, byl ke slyšení Richard Šulko (Måla Richard). Tento poslední autor v Čechách píšící v egerlandském nářečí básně, fejetony a příběhy prokládal své čtení a vyprávění zpěvem starých písní. Na citeru ho doprovázel jeho syn Vojtěch. Obklopeni pamětníky „egerlandštiny“, což je německé nářečí z oblasti Chebska (německy Egerland, v místním nářečí Eghalånd), vytvořili příjemnou vzpomínkovou náladu na časy, které nejspíš spolu s nářečím mizí v nenávratnu. Kdo někdy slyšel saské nářečí z našeho koutu republiky (mimochodem u Němců nejméně oblíbeného), nebyl by překvapen faktem, že němčině se spíš jen podobá.
————
Sympozium o záchranných schopnostech humoru
Večerní literární sympozium Záchranná vesta humoru v hotelu Harvey (na jehož ředitelku Soňu Forstovou jsem slyšel jen chválu), které mělo být jakýmsi úhelným kamenem celého festivalu, se neslo převážně v zábavně-humorném duchu. K dobrému vyznění přispělo vtipné moderování autorky scénáře A. Vávrové a pohotové tlumočení Š. K. Odstrčila do němčiny. Mám-li vybrat, co mě zaujalo resp. pobavilo nejvíc, pak to byli básník a slamer Filip Koryta (aka Dr. Filipitch) svým „vyznáním matce“ a spisovatel Martin Reiner. Jeho traktát o humoru v pozdním díle Ivana Blatného nazvaný Už si nezakřupu, jsem doslova hltal. Dlouhá léta prožitá v anglických ústavech si totiž Blatný zpestřoval psaním básní prokládaných osobitým humorem. Sám o sobě napsal: „ocitl jsem se na dně / chovám se tam však světovládně“. A mezi jiným opepřil svou tíživou zdravotní situaci dvojverším s geniálním využitím fráze jazyka diplomatů: „Když půjdu močit, rozepnu se… / dále jsou zprávy o tom kusé.“
Soustem pro gurmety byly pohybově pozoruhodné kreace studentského divadélka Trychtýř z chebského gymnázia, vedeného profesorem Lexou Kokorevem. Jejich pantomimický doprovod skladby Košilela kapely Stromboli byl úchvatný. Rozpomněl jsem se v té chvíli na jeho dávná vystoupení na LFL, která jsem obdivoval.
A když už jsem u té nostalgie, musím zmínit setkání s překladatelkou Věrou Koubovou po asi třiceti letech. Já ji tehdy (na zájezdu mladých autorů po NDR) nejspíš nezaujal tolik, jako ona mne, takže mi mile milosrdně přitakala, že ano, že si vzpomíná. Je z Moravy, takže se neurazí, když napíšu: prima baba! (Mimochodem její přednáška nazvaná Šikmé světlo humoru Franze Kafky byla pozoruhodná.)
Je prima, že všechny texty slyšené na sympoziu (žel s výjimkou Korytova slam-opusu) jsou uchovány česky i německy ve sborníku Záchranná vesta humoru – Rettungsweste des Humors. Editorské práce se pohotově ujala Alenka Vávrová a výsledek svižně vytiskl Milan Hodek, takže publikace byla návštěvníkům sympozia k dispozici.
————
Text: Milan Hrabal
Fotografie: Kateřina Polínková, Petr Kubínský a Milan Hrabal
9. 11. 2018 – Besedy, výuka, soutěže Základní škola Františkovy Lázně
9. 11. 2018 – Richard Šulko, hotel Pawlik
9. 11. 2018 – Odborné sympozium, hotel Harvey
