weby pro nejsevernější čechy

Barbara Zeizinger – Říkali mi Klárinka

Nedávno jsem na Výběžku představil román Sabine Dittrich Potomci mlčení, který se zabýval jedním ze zajímavých témat česko-německé historie a jejího přesahu do současnosti.

Dostala se mi do rukou další kniha na obdobné téma. Jedná se o román Barbary Zeizinger Er nannte mich Klárinka (Říkali mi Klárinka). Jako první uvádím německý název z toho důvodu, že na rozdíl od knihy Dittrichové, tento román ještě do češtiny přeložen nebyl. Ale protože se jedná o román velmi zajímavý, berte můj text jak „vábničku“ nejen pro čtenáře vládnoucí němčinou, ale snad i pro potencionální překladatele.

O čem román je? O lásce, zradě a hledání pravdy uvnitř rodiny. Sudetská Němka Charlotte Kraus se zamiluje do Čecha Filipa Jandy, narodí se jim dcera Klára. Filip v roce 1945 usiluje o sňatek s Charlottou. Jenže ale ona vidí, jak se s Němci v Čechách po válce zachází, a tak raději Filipa opouští a tajně utíká s dcerkou do Německa. Až potud by vše bylo vcelku přehledné. Dál se však děj notně zamotává především další generací, a to v době, kdy začínají dospívat Klářiny dvě dcery – Marie a Rosalie.

Marie totiž při návratu z jedné oslavy srazí cyklistu Gunnara Lunda a od nehody ujede. Zraněného náhodou najde její sestra Rosalie, poskytne mu pomoc a poté ho navštěvuje v nemocnici. Jak už to bývá – zamiluje se do něj, vezme si ho a mají spolu dcerku Merete. Pro Marii je to šok, ale nějaký čas se zdá, že se svým nepříjemným tajemstvím dokáže žít a s Gunnarem jako novým členem rodiny se normálně stýkat. Zanedlouho však stane něco, co s rodinnými vztahy pořádně zalomcuje.

Malá Merete se na nádraží rozeběhne ke kolejím pro míč a Gunnar se svou nemocnou nohou, kterou po úraze v podstatě tahá za sebou, ji nemůže dostihnout. Na poslední chvíli holčičku před přijíždějícím vlakem zachrání Marie – a ten pocit zoufalé bezmoci Gunnarovy ji pohne k rozhodnutí vše doznat. Svůj čin nahlásí na policii, dostává mírný trest, ale s jejím proviněním se obtížně srovnává její rodina. Obě sestry po čase sblíží společná starost o nemocnou matku Kláru. V roce 1990 se vydávají do staré vlasti své matky a hledají svého dědu Filipa. Zjišťují, že se mezitím znovu oženil, měl rodinu a – bohužel – už zemřel. Marie s Rosalií se tedy setkávají alespoň s nevlastními sourozenci své matky Kláry.

Román má dvě dějové roviny. Události ze současnosti se odehrávají v letech 1983-1990. Osmdesátá léta s hnutím proti jaderné energii a sporům ohledně výstavby letištní dráhy Startbahn West, léta plná událostí, které vedly k pádu železné opony, tvoří pozadí děje. Paralelně k současnému dění je vyprávěn příběh Charlotty formou jejího deníku z let 1935 až 1946, kdy žila v Tachově a pracovala tam jako krejčová. Promyšlená stavba knihy drží čtenáře s napětí od začátku do konce, takže se kniha čte takříkajíc jedním dechem.

Knížku vydalo nakladatelství Traiana Popa Pop Verlag Ludwigsburg a představilo ji na lipském knižním veletrhu. Těším se, že někoho moje „vábnička“ zaujme a zatouží si knihu přečíst v originále. Ještě raději ale budu, když si o ni do Pop Verlag napíše nějaký překladatel a zprostředkuje ji českému čtenáři.

Tagy