„Při posledních úpravách rukopisu jsem nerozeznával písmena už ani za pomocí lupy. Nebýt mé přítelkyně Růženky Pečivové, knížka by byla nikdy nevyšla. Propůjčila mi nejen své oči, ale i své znalosti. Nemám slov, jakými bych vyjádřil svou vděčnost.“
Takhle uzavírá spisovatel Ladislav Muška krátké úvodní slovo ke své letošní povídkové sbírce nazvané „Povídky ze šuplíku?“. Jak je spisovateli, který nevidí na svá díla, vím ze své spolupráce s nevidomým pohádkářem Romanem Vaňkem. A proto se s obdivem připojuji k autorovu poděkování paní Pečivové. Mimo jiné právě ona s Ladislavem Muškou mají největší zásluhu na tom, že Severočeský klub spisovatelů v Ústí nad Labem, sdružující zkušené i začínající autory značné části Ústeckého kraje, funguje nepřetržitě od roku 1990. Na členské listině klubu za ta léta můžeme číst například tato jména: Věra Bartošková, Milan Exner, Ivo Harák, Otto Hejnic, Arnošt Herman, Emil Juliš, Pavel Koukal, Josef Poláček, Jana Soukupová, Aleš Stroukal, Ludvík Středa, Jaroslav Velinský.
Růžena Pečivová a Ladislav Muška – tandem, který udržuje v chodu Severočeský klub spisovatelů v Ústí nad Labem už bezmála tři desítky let.
Foto: z archivu autora článku
Přestože spisovatel Muška už několik let více méně marně bojuje s postupnou ztrátou zraku, jeho spisovatelská aktivita je obdivuhodná. Kromě článků pro různé časopisy například v roce 2017 vydal dvě knihy: román „Divotvorce“ odehrávající se v poslední čtvrtině 20. století na severu Čech a miniromán „Ta ženská a vrah“.
Jeho zatím poslední (útlá) knížka povídek obsahuje tucet krátkých tematicky rozrůzněných příběhů: od rybářské „romance“ (s tajuplným názvem Čarodějky z Přišvinie), přes milostné epizody typu Všechno ti napíšu, erotické služby zvané „štěstíčko“ až po poněkud ironickou kriminálku (Oběť číslo 8) atd. A i když jsou zařazené texty skutečně vybrány Růženou Pečivovou z Muškových šuplíků, působí ve svém celku jako výběr autorský. Jak je pro Mušku typické, mezilidské vztahové propletence jednoznačně převažují. Základním pojivem všech textů je ale především zkušená ruka spisovatelova. Příběhy nepostrádají nadhled a často také lehký (a zpravidla vlídný) pošklebek vypravěče, jehož životní zkušenosti jsou natolik bohaté, že si ho může dovolit.
Muškovy texty vhodně doplňují kresby varnsdorfského výtvarníka Josefa Poláčka, pocházející z archivu již zmíněné Růženy Pečivové, kterými ji léta tento umělec obdarovával.
Milan Hrabal
Tradičně nabízíme malou ochutnávku – úvodní povídku, v níž se mimo jiné dozvíte, kde leží ona tajuplná Prišvinie:
Ladislav Muška
Čarodějky z Prišvinie
(Ladislav Muška: Povídky ze šuplíku?. Vydala Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem spolu se Severočeským klubem spisovatelů, 2019, ilustroval Josef Poláček, 99 stran, tisk Jiří Bartoš – SLON, spol. s r.o. ISBN 978-80-7055-237-7)
Tomu údolí se říká Peklo. Kdysi se tu přepadalo. Zabití, pochovaní pod zvětralými pomníčky, prý dosud nemají klid. Jednou jsem byl všem hrůzostrašným historkám ochoten věřit. Poseděl jsem na úhoře dlouho do noci a na zpáteční cestě mi vypověděla služby svítilna. Sešel jsem z pěšiny a pod nohama se houpala rašelina. V kopřivách byli divočáci, ve skalách naříkali sýčkové. Závany netopýřích křídel čechraly vlasy jako neviditelné ruce.
Fantastické skalní útvary, které se v noci zdají na člověka řítit, se ve dne promění v pískovcové panny. Jsou oděny šupinatými sukénkami zelených lístků, z nichž ustavičně crčí voda a tvoří při úpatí skal roztomilá jezírka. Mezi rašelinovými třasovisky se kroutí nazlátlá říčka samý kořen a padlý olšový kmen. Na první pohled rybářský ráj. Peklo tu zastupují jen roje komárů.
Sem jsem zajel v jalovém období, které rok co rok postihuje rybáře uprostřed července. Líčil jsem těsto, žížaly i chrostíky, několikrát měnil místo, ale lovil jen okounky o chlup delší než prst. Na řekách a propadlinách nebrali ani ti, ale tady bych byl čekal přece jen něco lepšího.
Nakonec jsem se octl na prostranství, kde stával mlýn. Zbylo po něm několik komůrek vytesaných v pískovcové stěně a jez. Dál se nehnu, ať už něco ulovím nebo ne. Jeden prut jsem nahodil do proudu pod jez, druhý do táhlé tišiny nad něj.
Sedím na rozhraní a střídavě obhlížím obě udice. Dole se rozpěněná říčka podhryzává pod břeh a tvoří obloukovitou tůňku. Vodu pročesávají obnažené kořeny. Musí tam být nalezlí úhoři a mníci. Také velký tloušť rád vyhledává takový úkryt.
Nad jezem stojí splávek mezi ostrůvky mastných listů stulíku. Nad nimi trčí květy jak kalíšky naplněné vaječným koňakem. Tady by mělo být eldorádo kaprů a línů. Jestli tu vůbec nějací jsou. Začínám o tom pochybovat. Třeba tady krom těch okounků opravdu nic není.
Na skále nad bývalým mlýnem se ozvaly hlasy. Z dubového mlází vyšla černoška a za ní čtyři další. Nepřekvapilo mě to, nedaleko stojí zámek, kde se zahraniční studenti připravují na vysoké školy. Dívky sjely po pískovcové stěně neznatelnou pěšinkou. Přešly skalním nádvořím k říčce. Shodily šaty a pár metrů od místa, kde nepohnutě tkvěl můj splávek, sklouzly do vody.
Byla to neobyčejně vysoká a mohutná děvčata, ale bez jediného gramu nadbytečného tuku. Nádherná mladá těla, vyřezaná z lesklého ebenu. Nevěděl jsem, co teď. Odejít? Pohnu se, budou si myslet bůhvíco a začnou křičet… A zůstat, kde jsem? Vyděsí se, až mne objeví. Ale ne, věděly o mně, několikrát o mne zavadily očima. Buďto jsem jim nevadil, nebo mě prostě neměly zapotřebí brát na vědomí.
Nad jezem nebylo hluboko, nicméně plavat se tam dalo. Jenomže dívky se nekoupaly v našem slova smyslu. Šlo o jakýsi rituál omývání nebo o hru, jejíž pravidla jsem nepochopil. Stály v kruhu a šplíchaly po sobě za stálého štěbetání a smíchu. Rozkýval se trs stulíku na dosah ode mne, nebo se mi to zdálo? Ohlédl jsem se tam, kde řečiště pokračovalo náhonem k někdejšímu mlýnskému kolu a uviděl odevšad vyjíždět kapry. Celé hejno proplouvalo kolem mne prosluněnou vodou, někteří kapři hotové šedomodré lodě. Místo co by se poplašili, táhli ke koupajícím se černým dívkám.
Jedna z nich vyskočila na břeh a hodila svým družkám několik rohlíků. Kdybych na vlastní oči neviděl, co se dělo pak, nikdy bych tomu nevěřil. Kapři, přesycení vodním žírem léta, kdy každý stvol, řasa, každý centimetr dna rodí bezpočet chutných živočichů, brali dívkám rohlíky z rukou. Přetahovali se s nimi o ně, žluté rypce se vysunovaly po černých prstech. Občas se některému děvčeti podařilo rybu chytit. Kapr se jí zapleskal v loktech jako rozradované děcko v matčině náručí a zasvítil jak slunce. Ti kapři s nimi prostě dováděli.
Dívky vylezly z vody, proběhly se po palouku jako černé rusalky, oblékly se a vyběhly na skálu. Na hladině říčky doznívalo vlnění. Napadlo mě, abych nalíčil kus housky na plavanou, ale tušil jsem, že by to bylo zbytečné. To, čeho jsem byl svědkem, mělo s rybařinou společné pouze, že by to byli kapři, jaké ulovíme zřídka kdy.
Nevím, odkud byly ty černé krasavice, z které země, z kterého kmene. Možná, že právě o některé z nich se tu vypráví úsměvná skoro anekdota. Studentka totiž napsala do dotazníku: otec – král, matka – v domácnosti. Byly zkrátka odtamtud, kde v sobě člověk obsahuje celou přírodu. Kde ještě nesešel ze společné cesty jako my a kde je příroda člověku zrcadlem, v němž uvidí žít své vlastní myšlenky a city.
Zdá se mi, jako by to právě o těch mých černých dívkách napsal velký kouzelník přírody Michail Prišvin.
ukázku vybral a zpracoval: Milan Hrabal
