weby pro nejsevernější čechy

Krutý i dojemný psychologický thriller

Nakladatelství Mystery Press zavedlo novou edici nazvanou Mistrovská díla, v níž plánuje vydávat knihy, které obstály v prověrce časem, jsou oblíbené u čtenářů a současně také kvalitně zfilmované. Startovní svazek je, jak se zdá, šťastnou volbou. Román Musíme si promluvit o Kevinovi nejen splňuje tři vyslovené podmínky ale současně má čáku na úspěch.

Lionel Shriverová: Musíme si promluvit o Kevinovi Mystery Press, 2019, překlad Petra Klůfová, 528 stran. ISBN: 978-80-7588-116-8

O co v knize jde? Kevin, syn Evy zastřelil ve škole sedm spolužáků, zaměstnance školní jídelny a oblíbenou učitelku angličtiny. Tehdy mu bylo teprve patnáct let (přesněji – do šestnácti let mu zbývaly tři dny!), proto dostal mírný trest, který si nyní odpykával ve vězení pro mladistvé ve státě New York. Jeho matka Eva Khatchadourianová poté v dopisech svému bývalému manželovi Franklinovi popisuje svou několikaletou nelítostnou válku se synem, která zmíněné tragédii předcházela. Je to zpověď, v níž vyslovuje obavu, že synovu nezkrotnou povahu negativně ovlivnila svými omyly a nedostatečným vztahem k mateřství a klade si otázku, jak velký díl viny na celé tragedii má ona sama. Je to napínavé, šokující a často kruté vyprávění, v němž spisovatelka své hrdince nic neulehčí. Úspěšná podnikatelka Eva se provdala za konvenčního muže a nebyla si jistá, zda chce mít dítě. A budoucí syn Kevin, jako by to věděl, se k ní odmalička choval nepřátelsky. Zdálo se, že je necitlivý k ostatním a občas byl vysloveně zlovolný. Otec jeho nedostatky přehlížel a z jeho chování nepřímo vinil svou ženu. Narození Celie, Kevinovy mladší sestry, která byla v zásadě Kevinovým opakem, nepřineslo zlepšení, a osud rodiny neodvratně spěl ke katastrofě. Shriverová k tématu rodičovství klade zneklidňující a nesnadno zodpověditelné otázky. O to více překvapivý je pak závěrečný zvrat.

Koncepce románu jako série brutálně upřímných dopisů se na prvních stránkách připadla některým čtenářům jako komplikovaná, ale po překonání této počáteční fáze se nakonec všichni shodují, že jde o mistrovské dílo. Nejlépe snad poslouží pocity čtenářů. V komentáři k prvnímu vydání knihy na Databázi knih cz například jedna čtenářka (Dela111) píše: „Emočně mě tato kniha naprosto vyždímala a unavila jako málokterá.“ Pod nickem petra7942 můžeme číst: „Mazec, mazec a ještě jednou mazec….forma dopisů byla sice trochu nepřístupná na to se začíst…ale fakt masakr, a tím, že jsem sama matka, o to víc to na mě působilo…“. Jiná čtenářka (Kklara) tamtéž: „Je až zvracený napsat, že kniha byla dobrá, protože to bylo celý šílený – ale četlo se to dobře.“

Román vyšel poprvé v roce 2003 a získal prestižní britské ocenění Orange Prize, byl přeložen do několika jazyků a především zdařile zfilmován. Lynn Ramsayová měla šťastnou ruku při obsazení hlavní role – Tilda Swintonová předvedla skvělý výkon, který byl několikrát oceněn prestižními cenami nebo nominacemi. V hodnocení České filmové databázi získal velmi příznivých 78%. Česky jsme jej mohli již číst ve vydání z roku 2007.

Takže milé čtenářky a vážení čtenáři: nezbývá, než se do knížky začíst a udělat si vlastní názor.

Milan Hrabal

Pár slov o autorce:
Americká spisovatelka Lionel Shriverová se narodila v roce 1957 v Gastonii v Severní Karolíně, po studiu na Kolumbijské univerzitě získala titul magistra umění,. Žila postupně v Nairobi, Bangkoku a Belfastu.
Přispívá sloupky, články a recenzemi do řady renomovaných periodik (Guardian, New York Times, Wall Street Journal ad.)
Vydala sbírku povídek, dvě novely a třinácti románů, z nichž nejznámější je právě psychologický thriller Musíme si promluvit o Kevinovi.
Se svým manželem, jazzovým bubeníkem Jeffem Williamsem, žije střídavě v Londýně a v New Yorku.

LIONEL SHRIVER
MUSÍME SI PROMLUVIT O KEVINOVI

UKÁZKA Z KNIHY

Milý Frankline,

sama nevím, proč mě taková prkotina z dnešního odpoledne přiměla k tomu, že ti napíšu. Ale od chvíle, co se naše cesty rozešly, mi asi nejvíc schází možnost přijít domů a probrat s tebou všechny ty zajímavé historky z celého dne. Tak jako když ti kočka přijde položit myš k nohám: malá skromná oběť, kterou si každá dvojice vzájemně nabízí po lovu na různých dvorcích. Kdybys pořád ještě seděl se mnou v kuchyni, roztíral si burákové máslo po celozrnném chlebu, přestože už je skoro čas večeřet, ani bych nestihla položit tašky s nákupem, jednu z nich prosáklou lepkavou kapalinou, a už bych ze sebe chrlila ten dnešní zážitek. A to ještě dřív, než bych ti začala nadávat, že dneska přece máme k večeři špagety, tak laskavě do sebe nenacpi celý ten sendvič.

V dávné minulosti jsem měla spíš historky s mnohem exotičtějším obsahem, z Lisabonu, nebo z Katmandu. Ale nikoho ty zážitky z ciziny nezajímaly, no vážně, a i z tvé okázalé zdvořilosti jsem snadno vyrozuměla, že osobně dáváš přednost anekdotickým perličkám z prostředí blíž domova. Kupříkladu historka o výstředním střetu s výběrčím mýta na mostě George Washingtona. Tyhle zázraky všednosti tě přesvědčovaly o tom, že všechny moje zahraniční cesty jsou v jistém směru podvod. Mé suvenýry – balíček lehce zatuchlých belgických vaflí – vyzařovaly umělé kouzlo, které jim vdechla už pouhá dálka. Jako ty tretky, které si vyměňují Japonci – v krabičce v sáčku, který je v krabičce v sáčku – lesk mých obětin z daleka byl pouze vnější obal. Je mnohem napínavější hrabat se v naprosto bezvýznamných drobnostech starého obyčejného New Yorku a vyškrabávat pikantní momentky z cesty do obchodu Grand Union v Nyacku.

A právě tam se odehrává můj příběh. Konečně začínám chápat, cos mě chtěl naučit ty, tedy že moje vlastní země je stejně exotická a možná i stejně nebezpečná jako Alžír.

Byla jsem zrovna v oddělení mléčných výrobků a moc jsem toho nepotřebovala, nestačila bych to sníst. Špagety teď už vůbec nejím, když tady nejsi, abys zhltnul větší díl. Po tvé chuti k jídlu se mi vážně stýská.

Pořád je pro mě těžké jít na veřejnost. Člověk by myslel, že v zemi tak proslavené „absencí smyslu pro historii“, aspoň jak tvrdí Evropani, můžu oprávněně spoléhat na proslulou americkou ztrátu paměti. Tak takovou kliku nemám. V téhle „komunitě“ nevidím známky toho, že by někdo zapomněl. Ani po roce a osmi měsících – přesně na den. Kdykoliv mi tedy dojdou zásoby, musím se obrnit. Ach ano, prodavačkám v 7-Eleven na Hopewell Street jsem už zevšedněla, takže tam si můžu koupit krabici mléka bez očumování. Ovšem jít do našeho místního obchodu Grand Union je ještě pořád za trest.

Vždycky si tam připadám jako psanec. Abych to vykompenzovala, napřímím páteř a vypnu hruď. Konečně chápu, co znamená „držet hlavu zpříma“, a občas nestačím žasnout, jak velkou vnitřní proměnu to prkenně rovné držení těla přináší. Pokud svou hrdost projevím po fyzické stránce, jako bych se trochu zbavila pocitu ponížení.

Vybírala jsem si mezi středními a velkými vejci a přitom se mimoděk ohlédla k jogurtům. Pár kroků ode mě byla další zákaznice. Černé natrvalené vlasy, u kořínků dobře dvoucentimetrové bílé odrosty, kučery zůstaly už jenom na konečcích, stará trvalá už odrostla. Šeříková halenka a stejná sukně byly kdysi elegantní, ale teď se halenka zařezávala do podpaží a šůsky zdůrazňovaly mohutné kyčle. Kostým potřeboval vyžehlit a na ramenou s vycpávkami se táhl vyrudlý pruh, jak halenka visela na ramínku. Zkrátka tohle oblečení bylo vytaženo z nejzazších hlubin šatníku. Po takovém člověk sáhne jen tehdy, když všechno ostatní je špinavé nebo nenositelné. Jak žena předklonila hlavu k taveným sýrům, zahlédla jsem lalok dvojité brady.

Ušetři si hádání. Podle toho popisu bys ji nikdy nepoznal. Kdysi bývala tak neuroticky štíhlá, ostře hranatá a třpytivá jako odborně zabalený dárek. Možná by působilo romantičtěji, kdyby truchlící osoba byla vychrtlá na kost, ale osobně věřím, že truchlit se dá stejně hluboce s šálkem čokolády jako s hrnkem vody z kohoutku. Kromě toho, existují ženy, které si udržují štíhlou a elegantní postavu ne pro potěšení svého partnera, ale proto, že se snaží udržet krok s vlastní dcerou, a ona, díky nám, nyní tuto motivaci postrádá.

Byla to Mary Woolfordová. Nejsem na to hrdá, ale nedokázala jsem jí pohlédnout do tváře. Zapotácela jsem se. Ledově lepkavýma rukama jsem se přebírala jednotlivými kartony a kontrolovala, zda všechna vejce jsou celá. Pak jsem honem nasadila výraz zákaznice, která si náhle vzpomněla na zboží ve vedlejší uličce, a podařilo se mi položit vejce na dětskou sedačku nákupního vozíku bez jediného ohlédnutí. Hned nato jsem odběhla a vozík nechala na místě, protože mu skřípala kolečka. Vydechla jsem si až mezi polévkami.

Měla jsem být připravená. Často i jsem – připravená tasit. Leckdy zbytečně, jak vyjde najevo. Ale přeci nemůžu vyrachtat z domu v plné zbroji při každé malicherné pochůzce. A navíc, jak by mi Mary mohla dnes ublížit? Udělala pro to už maximum, hnala mě i k soudu. Přesto jsem teď nedokázala zkrotit splašené srdce ani se hned vrátit do uličky s mléčnými výrobky, když jsem si uvědomila, že jsem ve vozíku nechala ležet tu vyšívanou kabelku z Egypta i s peněženkou.

Byl to ale jediný důvod, proč jsem z Grand Union neodešla úplně. Musela jsem se ke kabelce nakonec dostat, takže jsem chvíli meditovala nad Campbellovou chřestovou a sýrovou omáčkou a bezděčně rozjímala, jak by se Warhol zděsil těch upravených designů.

Když jsem se připlížila nazpátek, vzduch byl čistý, tudíž jsem popadla svůj vozík jako uchvátaná zaměstnaná žena, která musí s domácími pracemi udělat krátký proces. Důvěrně známá role, řekneš si. Přesto už uběhla celá věčnost od doby, kdy jsem se s ní ztotožňovala. Dávno jsem si přestala být jistá, že zákazníci stojící přede mnou ve frontě u pokladny připisují mou netrpělivost panovačnosti štvance s druhým zaměstnáním, pro něhož čas jsou peníze. Cítila jsem, že vědí, že tato netrpělivost je upocenou, zběsilou panikou zlosyna na útěku.

Když jsem vyložila svůj nesourodý nákup na pás, karton s vejci byl lepkavý, takže ho pokladní otevřela. Ach… Mary Woolfordová mě nakonec přece jenom nepřehlédla.

„Všech dvanáct!“ vykřikla dívka. „Nechám vám donést jiný karton.“

Zarazila jsem ji. „Ne, ne,“ zajíkla jsem se. „Spěchám. Vezmu si je takhle.“

„Ale vždyť jsou úplně…“

„Vezmu si je, jak jsou!“ V téhle zemi nepřinutíte lidi ke spolupráci ničím tak spolehlivě jako mírným magořením. Papírovým kapesníčkem pokladní okázale osušila kód na vejcích, přejela po nich čtečkou a pak si otřela ruce, oči významně zvednuté ke stropu.

Khatchadourianová,“ pronesla dívka zvučně, když jsem jí podala platební kartu. Řekla to hlasitě, jakoby pro uši lidí ve frontě. Bylo pozdní odpoledne, správná směna pro brigádu všech, kterým skončilo vyučování. Dívce mohlo být nejvýš kolem sedmnácti, klidně mohla patřit mezi Kevinovy spolužáky. Pravda, v téhle oblasti bylo půl tuctu středních škol a její rodina se sem možná teprve nedávno přistěhovala z Kalifornie. Ovšem podle výrazu jejího obličeje jsem si to nemyslela. Probodla mě ocelovým pohledem. „To je neobvyklé jméno.“

Nejsem si jistá, co to do mě vjelo, ale už jsem z toho všeho k smrti unavená. Ne snad, že bych neznala stud. Spíš jsem tím studem vyčerpaná, celá ulepená těmi nálepkami hanby. Tahle emoce nikam pořádně nevede. „Jsem jediná Khatchadourianová ve státě New York!“ ohrnula jsem nos a vyškubla dívce svou kartu. Hodila mi vejce do papírového sáčku, kde vytekla ještě víc.

* * *

Takže teď už jsem doma – nebo spíš v místě, které za domov považuji. Tys tady pochopitelně nikdy nebyl, tak dovol, ať ti své bydlení popíšu.

Vyvedlo by tě z míry. Ani ne proto, že jsem se rozhodla zůstat v Gladstone, když jsem nejdřív tak hystericky vyváděla, že se musím odstěhovat daleko na předměstí. Cítila jsem však, že bych měla zůstat blízko Kevina, abych za ním mohla dojíždět. Kromě toho, i když jsem upřímně toužila po anonymitě, současně jsem nechtěla, aby moji sousedé zapomněli na to, kdo jsem. Nu, a tohle mi jiné město nedopřeje. Právě tady je jediné místo na světě, kde naplno cítím důsledky svého dosavadního života a náklonnost okolí pro mě není v současnosti tak důležitá jako spíš pochopení z jeho strany.

Když jsem zaplatila všem advokátům, zbylo mi ještě dost drobných na to, abych si koupila domek, ale zatím mi vyhovuje provizorium nájemního bytu. A bydlení v tomhle dvoupodlažním bytečku mi připomíná vydařené manželství dvou vhodných povah. Och, ty by ses zděsil. Zdejší lepenkové skříně popírají motto tvého otce: „Materiál je základ.“ Ale právě tu jejich vachrlatost já zbožňuji.

Všechno tu je riskantně pochybné. Strmé schodiště do prvního patra nemá zábradlí, což můj výstup do postele po třech sklenkách vína vždy okoření závratí. Podlahy vržou, okenními rámy zatéká a všude vládne atmosféra zranitelnosti a nejistoty, jako by se celá budova mohla v příštím okamžiku rozplynout. Tak jako zlý sen.

Někde na zrezivělých šatních ramínkách, jinde na obnažených drátech visí ze stropu malé halogenové žárovky, které rády mžikají a jejich chvějivé světlo ještě víc přispívá k pocitu prchavé pomíjivosti, který mi prodchnul celý život. Vyhřezly i vnitřnosti mé jediné telefonní zásuvky; moje nejisté spojení s vnějším světem tedy závisí na dvou halabala pospájených drátech a každou chvíli nefunguje. Domácí mi sice slíbil pořádný sporák, ale vlastně mi nevadí ani elektrický vařič, jehož kontrolka „zapnuto“ nesvítí. Vnitřní klika vchodových dveří mi zůstává v ruce. Prozatím se mi vždycky povedlo zasunout ji zpátky, ale pahýl trčící z hlubin zámku mě často provokuje věčným strachem mé matky, že nebudu moci odejít z domu.

Můj dvoupodlažní byt se navíc vyznačuje schopností využívat své zdroje doslova na doraz. Topení je mizerné, od radiátorů se šíří jen zatuchlý mělký dech, a třebaže je teprve začátek listopadu, už jsem musela nastavit jejich regulátory na maximum. Při sprchování pouštím jen horkou vodu a neředím ji studenou – i tak mi jen taktak nedrkotají zuby. A vědomí, že nemám rezervy, dodává mé hygieně podtón nervozity. Ledničku mám nastavenou na nejvyšší výkon a mléko v ní stejně vydrží pouhé tři dny.

A pokud jde o dveře – jsou výsměchem, který mi připadá naprosto patřičný. Přízemí je vymalováno lajdáckou, drsnou zářivě žlutou barvou tak nedbale, že pod jednotlivými tahy štětky prosvítá bílý podklad. Nahoře v ložnici jsou stěny amatérsky opatlané světle modrou barvou. Taková mazanice ze školky. Tenhle vratký domeček mi nepřipadá úplně skutečný, Frankline. A skutečná si pak nepřipadám ani já.

Přesto doufám, že mě nelituješ. Nestojím o to o nic víc než ty. Možná bych našla luxusnější bydlení, pokud bych chtěla Ale svým způsobem se mi tady líbí. Je to neseriózní byt. Bydlím v domě pro panenky. Dokonce ani nábytek nemá normální rozměry. Jídelní stůl sahá do výše hrudi, takže si u něj připadám jako dítě, a noční stoleček, na kterém mám položený tenhle laptop, je na psaní moc nízký. Má přesně tu správnou výšku, aby se na něm dětem ve školce servírovaly kokosové sušenky a ananasový džus.

Možná že tohle šišaté pubertální prostředí je jedním z důvodů, proč jsem včera, v den prezidentských voleb, nešla odevzdat hlas. Prostě jsem zapomněla. Všechno kolem jako by se odehrávalo hrozně daleko ode mě.

A taky jsem měla ten tucet vajíček – či toho, co z nich zbylo. Vyklepla jsem jejich zbytky do misky a vylovila úlomky skořápek. Kdybys tu byl, možná bych nám ušlehala dobroučkou omeletu s plátky brambor, lístky koriandru a lžičkou cukru, v které se skrývá to tajemství zvláštní chuti. Ale jsem tu sama a sama je vyleju na pánev, umíchám a trucovitě se v nich budu dloubat. Přesto je sním všechny. V Maryině pomstě vidím zvláštní eleganci, byť jen zárodečnou.

* * *

Například ty litry rudé barvy rozlité všude po přední verandě, když jsem ještě bydlela v našem okázalém domě ve stylu ranče (bylo to tak, Frankline, ať se ti to líbí nebo ne – ve stylu ranče) na Palisades Parade. Na oknech, na vchodových dveřích. Provedli to v noci a než jsem se druhý den ráno probudila, barva ani nestačila zaschnout. Tehdy, sotva měsíc nebo tak, co se to stalo – jak vůbec hodlám ten čtvrtek pojmenovat? –, jsem si myslela, že už mě nic nedokáže vyděsit, dokonce ani ranit. Domnívám se, že je to rozšířený názor, že člověk je tak zničený, že katastrofa mu ve své bezvýhradnosti zaručí bezpečí.

Tagy