V sobotu 18. 11. 2023 se již tradičně varnsdorfský divadelní festival Vítr z hor spojil s celorepublikovou akcí Noc divadel.
Letošní program přinesl do varnsdorfského divadla zde dosud nevídaný formát – imerzivní divadlo. Co by jej nejlépe vystihlo? Společné zahájení zcela jasně vyjevilo, o co půjde – obrazně o divadlo a jeho každodenní běh z kopce do kopce, o humorný pohled na běžný chod kulturní instituce a její zaměstnance.
Na úvod se všichni „diváci“ sešli, aby záhy zjistili, že se během prvních minut také stávají herci (účastníky svozu – opožděného zájezdu do divadla z nedalekých obcí) či „jen“ aktivními souputníky – těmi, kdo nejen sledují, co se děje kolem nich, ale hlavně si vytvářejí svůj divácký zážitek na základě vlastní iniciativy. Prostě jdu a sleduji, co mě zajímá a zapojuji se tam, kde chci. Jednotlivé výstupy se odehrávaly paralelně v dílně, kostymérně, kanceláři, v divadelním klubu a mnohde jinde, anebo se všichni sešli například v kanceláři na poradě…
Samozřejmě o výběru pomazánky na chlebíčky hlasovali úplně všichni včetně „diváků“. Racionalita ustupovala díky skvěle vytvořenému světu, kde vládl tvůrčí ruch a kde se řešily běžné starosti i nevídaná překvapení. A tím víc člověk spontánně jednal, čím víc se „chytal“ nastaveného běhu a nechával strhnout situací a tempem jednotlivých postav. Paní produkční Marta rozhodně našla ty, kteří s ní soucítili a snažili se jí jakkoli pomoci, se svou sestrou Vlaďkou inspicientkou divadla tvořily dva nosné protipóly, okolo kterých doslova vířil děj. Jevištní mistr Aleš si ve své dílně získal nejen diváky, ale také srdce na pohled chladné a ustarané kostymérky Lindy, matky samoživitelky. Energická barmanka Eva z Ostravska jela na vlně jak s Alešem, Vlaďkou, ale hlavně s Jindřiškou, divadelní lektorkou, která odlehčovala každou tíži a kdekoli byla, rozproudila hravost.
Celek trval bezmála hodinu a půl a po celou dobu nikdo z účinkujících „z role nevypadl“, reagovali neustále a nejen na to připravené, ale zejména na to od nás, od sledujících a zúčastněných. A zároveň se dalo kdykoliv zastavit a jen tak si číst dopisy v Podatelně milostných psaníček nebo rozjímat v Květinové Lóži (Květinovém loži), ale taky naslouchat „odposlechům“ z jeviště či sledovat video-dokument o jednotlivých postavách a jejich motivacích přijít zrovna sem. A to byly chvíle, kdy bylo fajn prostě jen být a nechat ten „šrumec“ letět okolo a nabrat síly do dalších dialogů a nápaditých akcí.
A shodně s minulými ročníky, kdy jsme odlétali z Letiště, nebo fandili hokejovému zápasu z roku 1969 či dedukovali důvody vražd v Divadelní detektivce, anebo se ocitli v tajné laboratoři, tak kdo nezažil, a v tomto případě snad nejvíc – neví, o jaký zážitek přišel. Jednak se týmu povedla udržet nadsázka, za druhé nastavit zrcadlo dnešku, a to jsme cestovali v čase zpět do Devadesátek. Ale stejně se člověk nějak nemůže zbavit pocitu, jako by to vlastně bylo (skoro) dnes… A ten závěr! Poetický obraz zmaru všech snah výstižně podtrhl, že kdo pro divadlo opravdu hoří, ten ho nenechá vyhasnout.
To, co se žilo, se opravdu sešlo i s předem avizovaným popiskem. Noc divadel s celorepublikovým podtitulem „Hoří!“ našla ve Varnsdorfu podobu se souslovími „Nehas, co tě nepálí“, „Není kouře bez ohýnku“ či „Hoří jim půda pod nohama“. Divadelní prostředí, zejména pak herecké šatny a zkušebna, byly nevyčerpatelným zdrojem polopravd, smyšlenek, veselých historek i toho, co by neměl slyšet nikdo další. V představeném příběhu divadelníci a ti okolo divadla své řemeslo i navzdory všem nesnázím vlastně milovali a nevzdali by se svých pozic a rolí za žádnou cenu. Divadelní noc rozsvítila na ty, kteří pobíhají v zákulisí stranou reflektorů a bez každovečerního potlesku. Duší divadla totiž nejsou jen herci, ale všichni ostatní, kteří (nejen jim) ušlapávají cestičky, hasí ohníčky citových výbuchů, ale dělají vše pro to, aby těm, kteří si přišlo do divadla odpočinout, pookřát, zasmát se i poplakat, bylo vlastně hezky. Noc divadel pootevřela zákulisí a s tím poodhalila skryté touhy i rafinované intriky. Imerzivní formát divadla nabídl divákům zážitek z blízkosti, z dobrovolnosti vstupovat do situací a možnost přímo ovlivňovat dění. Zažili jste vy, kteří jste byli, snad něco jiného?
Umělecké uskupení FysioART v rámci Noci divadel v Městském divadle Varnsdorf již uvedlo několik performancí, mezi divácky nejúspěšnější se zařadily výše zmíněné Divadelní detektivka, Letiště, Nádraží či 2:0 4:3…
Tvůrčí tým:
Koncept, režie: Hana Strejčková
Hudba: Ivan Paisrt Jr.
Make-up Art: Zuzana Maibaumová
Světlo a technická podpora: Tomáš Strejček
Poděkování: Daniela Kolková
Obsazení:
Jevištní mistr Aleš: Filip Novák
Produkční Marta: Alena Štěpánová
Inspicientka Vlaďka: Hana Strejčková
Linda kostymérka: Marie Krobová
Barmanka Eva: Ivana Kalová
Divadelní lektorka Jindřiška: Anna Vitvarová
Maruška, dcera Marty: Anna Strejčková
Leontýnka, dcera Lindy: Josefína Strejčková
FotoPSIŠ:
Sám o představeních FysioARTu už dávno psát nemohu. Jsem příliš chycen drápkem, příliš zainteresován, abych byl objektivní. Dávno nejsem jen „divák“, občas nechtěně, občas cíleně do děje i zasáhnu a něco ovlivním. A hlavně jsem byl u mnoha věcí (stejně tak i tentokrát) takřka od začátku. Takže vím, co všechno spadlo pod stůl, jak to mělo být původně, kam to nakonec (někdy zcela nečekaně) zahnulo. Viděl a slyšel jsem verze, které nikdo jiný ne. A mohu nakonec i díky násobnému opakování „ostrého“ jetí konstatovat, že jde o tvar stále živý, v němž navíc nikdy nikdo nedokáže vidět všechno. Výše popsaný souběh na několika místech, kde se hrálo jak o život bez ohledu na fakt, zda se tam zrovna sešla velká skupina přihlížejících, nebo jen jeden jediný příchozí. Místa, která možná někteří minuli a ani netušili, oč přichází, co se nedozvědí. Repliky vycházející z momentální situace, z nálady a „akceschopnosti“ přítomných. A otázka „co se asi zrovna děje jinde?“ Ani milion obrázků nemůže přiblížit, jaké to ten večer vlastně bylo…
