Rumburk je městem soch. Není jisté, nakolik je vnímají místní, při focení si jich všímají turisté.
Koupel – plavecký bazén, Ivan Záleský, stav v roce 2014
Převážná většina soch v Rumburku pochází z období baroka a jejich vznik byl výrazem zbožnosti zdejších obyvatel. Najdeme tu však i další, které se vytvořily v době relativně nedávné. Jejich vznik byl nadiktován zákonem a hledáčky fotoaparátů je nevyhledávají.
Vedle desítek barokních soch, které stojí před Loretou, kolem sloupu Nejsvětější Trojice a na dvou barokních mostech doplňují veřejná prostranství v Rumburku početná díla z období normalizace. Byla vytvořena „v rámci umělecké výzdoby komplexní bytové výstavby“, která v Rumburku probíhala v 70. a 80. letech 20. století. Za jejich vznikem stál pokyn státu. Platil pro období stavebního boomu, při němž se po celém Československu stavěla sídliště, polikliniky, obchodní domy, výrobní podniky, administrativní a správní budovy, kulturní střediska a sportoviště. Podle tehdy platného zákona šlo 1 až 4 % z celkového rozpočtu na „výzdobu“. Odtud termín „čtyřprocentní umění“.
Autorem rumburských sousoší je akademický sochař Ivan Záleský (* 1948) z Rumburku. Pískovcové sousoší tří dětí „Koupel“ najdeme od roku 1982 před plaveckým bazénem v ulici U Nemocnice a pískovcové sousoší „Dívky s drapérií“ stojí od roku 1989 v ulici V Podhájí na stejnojmenném sídlišti. Cínové sousoší „Hrající si dětí“ se od 70. let 20. století nacházelo na sídlišti Na Valech. Stálo na betonovém soklu před budovou Muzea Rumburk. Po roce 1989 se sousoší kvůli poničení demontovalo a po restaurování putovalo v roce 2009 do vestibulu Základní školy U Nemocnice. Čtvrtá skulptura Ivana Záleského zmizela beze stopy. V parčíku na sídlišti mezi Nerudovou a Vrchlického ul. se dochovala pouze kašna, u níž stála pískovcová socha schoulené dívky. Socha přišla po roce 1989 po útoku vandalů o hlavu a torzo poté zmizelo neznámo kde. Zcela zapomenutá je abstraktní kamenná skulptura z roku 1984, která stojí u komplexu Hotelu Lužan. Dílo neznámého, patrně pražského autora najdou jen ti, kteří zabloudí do již neprůchozího zákoutí u bývalého kina Marx v ulici Vraní, kudy se původně přijíždělo na Lužické náměstí.
Koupel – plavecký bazén, Ivan Záleský, stav v roce 2014
Koupel – plavecký bazén, Ivan Záleský, foto Antonín Ressel v roce 1983
Koupel – plavecký bazén, Ivan Záleský, stav v roce 2014
Koupel – plavecký bazén, Ivan Záleský, stav v roce 2014
Dívky s drapérií – sídliště V Podhájí, Ivan Záleský, stav v roce 2014
Dívky s drapérií – sídliště V Podhájí, Ivan Záleský, stav v roce 2014
Dívky s drapérií – sídliště V Podhájí, Ivan Záleský, stav v roce 2014
Hrající si děti – sídliště Na Valech, Ivan Záleský, foto Antonín Ressel v roce 1983
Hrající si děti – sídliště Na Valech, Ivan Záleský, stav v roce 2015
Hrající si děti – sídliště Na Valech, Ivan Záleský, stav v roce 2015
Hrající si děti – ZŠ U Nemocnice, Ivan Záleský, stav v roce 2014
Hrající si děti – ZŠ U Nemocnice, Ivan Záleský, stav v roce 2014
Kašna, původně se sochou Dívka – Nerudova ulice, Ivan Záleský, stav v roce 2015
Neznámý název – Lužan, neznámý autor, stav v roce 2014
Neznámý název – Lužan, neznámý autor, stav v roce 2014
Neznámý název – Lužan, neznámý autor, stav v roce 2014
Všechna zmíněná díla vznikla jako součást výstavby sídliště Na Valech, V Podhájí, panelových domů mezi ulicí Nerudovou a Střeleckou a Hotelu a družstevního a obchodního domu Lužan. Volbu materiálu použitého při tvorbě sochy určoval rozpočet stavby sídliště. V Rumburku byl omezený, proto se ve většině případů použil pískovec a nikoli kov, jak bylo obvyklé. Protože díla podléhala zdlouhavému schvalovacímu procesu, při němž se posuzovala jejich ideologická nezávadnost, zvolily se figurální motivy. Použitá drapérie na jednom ze sousoší je výsledkem nadiktovaného požadavku připomenout textilní tvorbu ve městě, v němž se vyráběly bytové a potahové látky. Podle sochaře Ivana Záleského obyvatelé nových sídlišť pro zákonem nařízenou výzdobu veřejných prostranství moc pochopení neměli. Při osazování soch se ozývaly hlasy: „Proč se raději nepostaví chodníky?“
Díky státním zakázkám se v 70. a 80. letech 20. století vytvořilo množství děl vystudovaných výtvarníků, která zaplavila česká města. Někdy byla pochybné kvality, jiní autoři dodnes patří k uznávaným. Vlivem odtrženosti od světových uměleckých proudů u nás vznikaly sochy, kašny a pomníky, která kombinovaly abstraktní a realistické umění. To je odlišovalo od soudobých děl, která se tvořila za hranicemi. V zemích za železnou oponou se dařilo konceptuálním, minimalistickým objektům. U nás vznikaly opakující se typy uměleckých děl, nesoucí pracovní názvy: „Ztratila klíče“, „Kyčelní kost mamuta“, „Triffidi“, „Volavky“, „Vetřelci „ad.
Po roce 1989 se nad těmito díly rozprostřela mlha zapomnění. O změnu usiluje umělecká skupina Volavky a vetřelci. Dlouhodobě vyhledává a dokumentuje umění ve veřejném prostoru z období normalizace. Téma vedle výstav připomíná i rozsáhlá publikace „Volavky a vetřelci. Atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968–1989)“ nakladatelství Arbor Vitae z roku 2013.
Jak si stojí vaše obec? Kde se na Šluknovsku nacházejí další volavky a vetřelci? Skončili ve sběrně nebo se tuší, jaký příběh je doprovází?
