Olga Tokarczuková je Polka a já mám polské období..
Četl jsem od ní takovou duchařskou detektivku Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých a myslel jsem, že jsem o ni psal, ale ne, tak mě to (i vás)) teprve čeká.
Teď jsem přečetl knížku příležitostných textů Okamžik medvěda a rozhodl jsem se, že v Polsku setrvám.
Stručně: okamžik medvěda je, když to vy vidíte a nikdo jiný to nevidí a jestli tedy je pravda jedna a nebo je jich víc …
Dětský zážitek, kdy Olga prostě nenakoupila, protože ve frontě před obchodem stál medvěd a rodiče nebyli ochotni tuto skutečnost příjmout a považovali medvěda POVAŽTE! za výmluvu..
Tohle příhoda určuje pohled a východisko mnoha úvah, které tu Tokarczuková rozvíjí.
Kritické myslí a relativizuje.
Žije (nebo žila) v pohraničí (česko/polském s německými remicencemi).
Píše:
Centrála — tak říkají zdejší lidé Polsku. Centrála jsou Krakov, Varšava, Zakopané …
Píše:
Procházka po kopcích kolem mého domova je procházkou po ruinách. Ve dvacátých letech tady bylo dvacet domů, dnes stojí čtyři. Ruiny jsou všude, nejen na polích a v hájích.
Píše:
Všichni tady jsme posedlí poklady. Že naše rajčata rostou na skříních plných porcelánu, že ve zdech stále jiště dřímají úkryty plné starých knih, dokumentů a zlatých hodine a ve vyschlých, zasypaných studnách leží stříbrné příbory.
Co mi to jenom připomíná?
A:
Lidé pijí, spí a obětují se svým televizorům. Tak to tady vypadá.
Jaký Polsko, prosím vás. To je od nás!)
