weby pro nejsevernější čechy

The Color Run 2015 Praha – nejbarevnější běh

Jak jsem slíbil, ještě jeden návrat k bláznivé barevné akci, která se poprvé konala v Praze 30. května 2015 – na holešovickém Výstavišti se vydalo přes dvanáct tisíc běžců vnést si do života “trochu” barev.

Nejprve oficiální tisková zpráva (úvodní foto pochází z ní):

První ročník běhu The Color Run předčil všechna očekávání, pozitivní energie jenom sršela. Běžci museli překonat na pětikilometrové trati několik stanovišť, na kterých je čekala neskutečná barevná smršť.

“Podařilo se nám představit Pražanům atmosféru barevných běhů na světové úrovni,” svěřil se nám organizátor závodu. “Příští rok se závod určitě vrátí, aby si jej mohli vyzkoušet i ti, na které letos kvůli velkému zájmu už nezbyly startovní místa.”

Celý závod moderovali Jakub Kohák a Zorka Hejdová, kteří společně s Evou Samkovou odpočítali první barevnou salvu před samotným startem závodu. Program dne byl pestrý od prvního do posledního okamžiku. Tisícový dav pod barevnou palbou rozhýbaly rytmy zumby, pravé brazilské tanečnice a řada dalších energických vystoupení.

A k tomu také něco málo osobních dojmů.

Když jsem se od dcery dozvěděl, že kývla na výzvu absolvovat tenhle běh, byl jsem překvapen. Možná stejně, jako ona sama. Vzala to ale vážně, začla i trénovat, a já si po fotoorgiích na Bahňáku říkal, že by to nemuselo být špatné. Pravda, škrob s barvou je přece jen trochu jiné kafe než kaolin, ale rozhodl jsem se to risknout. A jen jsem doufal, že v sobotu nebude deštivo, protože jsem hodlal fotit barevná oblaka, nikoli potoky…

Když jsem stál ráno na autobus a přede mnou se holky ve sportovním bavily o tom, že není třeba běžet, ale že se to dá klidně ujít, nebo dokonce protančit, začalo mi svítat, že asi nejedu směrem do Holešovic sám. Po zastávce u koček se přesouváme k Juldě Fuldě a začíná přituhovat. Lidi, lidi, lidi. Myslel jsem si, že je zbytečné dorazit s velkým předstihem, akreditace probíhala od 12 do 14 (kdy se začínalo pouštět do areálu), vypadalo to, že času plno. Jenže byl tak trochu problém se orientovat a v těch davech objevit, do které fronty si vlastně stoupnout. Nakonec jsem to měl jen tak tak, pásku na ruku jsem vyfasoval v okamžiku, kdy se otevřely brány.

Procházím areál a zkoumám, kde co je. Na pódiu se střídají roztleskávačky, brazilské tanečnice, maníci tančící capoeiru, účastníci běhu nejmladší a nejstarší, ti, kdo mají svátek či narozeniny nebo mají „barevné“ jméno. Stranou od pódia sloup na podpisy a vzkazy, odpočinková zóna, portrétisté a karikaturisté. Také pódium, na němž je možno nechat se odstřelit barevným kanónem. Původní bílé barva se začíná rychle ztrácet, startovat se bude až v 16 hodin, jenže už nedlouho po zpřístupnění areálu začínají závodníci používat pytlíky s barvami a brzy někteří hrají všemi barvami. Spousta stánků a stánečků, se tam i něco zřejmě zdarma. U vchodu dvě obří šatny, ale pokud mohu soudit, jen na uložení věcí – spousta lidí se převléká za bukem nebo za svými kolegy.

Čas plyne a kotel vře čím dál víc. Před startem jsou naládována „děla“ a přítomné několikrát oblaží řada barevných spršek. A už to začíná, už to jede, brazilské tanečnice vedou davy běžců na start. Já se pokouším uniknout z tlačenice a dostat se k barevným zónám na trati, nicméně vesničan ve městě a tak podobně a není to jednoduché, najít správnou cestu. Naštěstí proud závodníků je tak gigantický, že i když po Stromovce bloudím, je pořád co fotit. Žlutá (?) a modrá (Pepsi) nakonec celkem bez problémů, k červené (Canon) se ale nedostanu, přes železniční trať není možno a pohybovat se přímo mezi závodníky se mi nechce, i tak foťáky mění každou chvíli odstín a já bych rád, aby ještě nějakou dobu fungovaly. Spolu s davem to vezmeme přes park, jenže nakonec skončíme u toho, že musíme přelézat přes brány v plotě. První závodníci už míří do cíle, já se deru proti proudu k růžové zóně (iPrima). Fotografů všude spousty, pohybuje se tu i Ondřej Neff, zřejmě s nějakým fotoworkshopem. A každou chvíli z davu slyším cosi v tom smyslu, ať žje Varnsdorf. A to jsem tu chtěl být za anonymního…

Vracím se zpátky do areálu, zem je všude pokrytá barvami a prázdnými pytlíky. V cíli fronta na medaile, druhá fronta na čisticí fukary. Kalhoty vypadají jako duha, převlékám si triko a doufám, že mě řidič pustí do autobusu. Jo, stálo to za to, sranda byla, nějaké fotky se snad povedly, tak možná zase za rok. Komu by snad bylo fotek ode mne málo, může strávit hodně času díváním přes tento odkaz ->

https://youtu.be/tLG46ocsLgM

https://youtu.be/KamA3j7MEJ0

https://youtu.be/uxuuLe1J9l4

https://youtu.be/rdDbcmLRaIE

Tagy