Varnsdorfská spisovatelka Marie Rejfová před více než deseti lety přivedla do literárního světa hrdinku Josefínu Divíškovou, která u čtenářů získala přezdívku „česká slečna Marplová“. Po ročním „odpočinku“, kdy vydala román Holubí dům Rejfová přichází opět s detektivkou nazvanou Kdo štěká, nekouše.
Marie Rejfová: Kdo štěká, nekouše
Ilustrace: Daniel Špaček. Mystery Press 2026. Počet stran: 256. ISBN: 978-80-7707-084-3
V městečku Brod vrcholí léto a Josefína je přesvědčená, že jedinou prázdninovou zábavou bude malování a výcvik neposlušného voříška Otravy. Neplánovaně však přijíždí syn Vincent, a aby toho nebylo málo, komisař Tvrdík ji požádá o dozor nad svou dospívající dcerou Lídou. Když navíc dojde k vraždě místního podnikatele, Josefíně je naprosto jasné, že se rozhodně nudit nebude. S energií sobě vlastní se zaplete do vyšetřování, a i když toho spoustu odhalí, zároveň způsobí jako obvykle plno zmatků. Co bylo motivem násilné smrti Bořka Votočky? Nevěra, závist nebo peníze? Stopy vedou různými směry a okruh podezřelých záhy roste. Je vrahem bratr mrtvého, zkroušená vdova, švagrová, nebo snad nespokojený věřitel? Tomu všemu se věčně hašteřící duo Divíšková–Tvrdík snaží přijít na kloub…
Tolik anotace knihy.
Předešlá autorčin detektivka Jak se vaří netopýři se i po dvou letech a 170 čtenářských „hvězdičkových“ hodnoceních drží na portálu Databáze knih solidních 85 %, letošní novinka se vyhoupla až na aktuálních 89 % (po 65 hodnoceních). Je to skvělý výsledek, že i deváté pokračování série (nepočítáme-li dvě originální audioknihy) na sebe poutá zájem čtenářů a jejich pozitivní ohlasy. Ovšemže čísla nejsou všechno, tak sáhněme po písemných názorech čtenářů, které jsou často doslova vyznáním autorce a její hrdince Josefině případně Pepině, která je, jak sama autorka kdysi řekla, její alter ego, jímž by se ráda stala.
Moje milovaná Josefína. Je horké prázdninové období, Vincenc se vrací, alespoň na čas, do Brodu, Tvrdík neví, co si počít s pubertální dcerou Lídou, tak ji bezostyšně hodí na krk Josefíně, ta chystá vernisáž svých obrazů, a do toho všeho někdo praští po hlavě místního instalatéra Votočku. Není náhoda, že se do tohoto Josefína opět zaplete. A kdyby jen ona, do maléru se přimotá i Vincent s Lídou a chudákem Otravou. Podezřelých je spousta a po smrti paní Votočkové jich ještě přibyde.
Letní oddychovka protkaná moudry milé babičky opět potěšila.(nick pavčape)
Díl od dílu je tahle série lepší a lepší, tenhle styl humoru je prostě dokonalý. Moc se těším na Diář Josefíniny babičky a samozřejmě taky na další díl. (pavlína.fretka)
Přesně tenhle humor jsem potřeboval jako sůl. Autorka mi jej podala v plné míře. Výborně vykresleny situace, kdy v rodině mluví jeden přes druhého. (Honzin)
Další super díl této pohodové detektivní série, u kterého jsem se i zasmála. Opět se zde objevuje spousta mouder Josefíniny babičky, a taky celá její potrhlá rodina. (Bubo 19)
Skvělá oddechová knížka s detektivní zápletkou. Vtipně podaný příběh, kterému nechybí napětí. (krevetka79)
Pepina je skvělá. Tvrdík malinko natvrdlý. Ale Vincent. to je naprostá jednička. Kliďas, pohodář, vtipný a ví si rady. Hvězda tohohle povídání! (kolacky)
A na závěr věty, které by o svém díle rád četl každý autor:
Knihy s Pepinou jsou moje krevní skupina. Vracím se k nim pořád dokola. Už teď se těším na další nebo se vrátím k některé předchozí. (NannyOgg24)
* * *
Letošní rok je pro Marie Rejfovou obzvlášť plodný. Na podzim chystá Mystery Press její další dvě knihy: Diář Josefíniny babičky a Dech motýla. Zatímco první z chystaných titulů již názvem napovídá, že půjde o očekávanou knihu oblíbených babiččiných mouder, u druhého titulu zatím o obsahu pomlčíme. Ponecháme ještě nějaký čas působit tajemství, jež z názvu dýchá. A pro ty, co snad by se tím napětím udusili prozradíme, že Dech motýla je pokračováním autorčiny úspěšné knihy Holubí dům.
Milan Hrabal
Ukázka z knihy Kdo štěká, nekouše
„Chápeš to?“
Josefína se zavrtěla na skládacím lehátku a pohlédla na Miroslavu, co onou otázkou myslí. Miroslavin obličej z velké části stínila široká krempa slamáku, ale přesto bylo jasné, že středobodem sestřina zájmu byl scénický obraz, který se odehrával před zelenými vraty garáže.
„Neříkej, že tolik přibral,“ podotkla Josefína.
Kousek od vozu Škoda Felicia seděl strakatý pes a s vyplazeným jazykem sledoval počínání člověka, který sebou mrskal na břiše jako pulec na suchu. Dolní polovina těla Karla Dostála se nacházela pod autem, zatímco horní se snažila dostat zbytek těla ven.
„Nedávám mu víc než obvykle,“ opáčila Miroslava.
„Takže za to může pivo,“ usoudila Josefína.
„Blbost. K Jelínkům ho pouštím už jen každou sudou středu,“ ohradila se Miroslava.
Josefína sáhla po skleničce s vínem. „A kdy máte sex?“
„V lichou, samozřejmě.“ Miroslava se napřímila. „Karle, co tam děláš?“
„Nic…,“ hekal. Přetočil se na záda a vzepřel se rukama o blatník.
„Utrhneš espézetku!“ křikla.
Zmítal se dál.
„Říkám ti, že je tlustej,“ řekla Josefína. Na jazyku převalovala chuť rulandského a jako už po tisící tento den poděkovala bohu, že začaly prázdniny. Jediné, co hodlala dělat, bylo dokončit výstavu v galerii na náměstí. Pár dní váhala, jestli uložit ke spánku plátna místních zasloužilých umělců a pověsit na nějaký čas místo nich své obrazy, a nakonec to udělala. Spíš než touha vyniknout ji k tomu přiměly pohrdlivé narážky z okolí, že má díky sestřině starostenskému postu protekci. S chutí proto naplánovala, že umístí své nejdivočejší oleje hned ke vchodu do výstavní síně.
Miroslava nespouštěla zrak z manžela. „Karle, nechceš už toho nechat? Je horko.“
„Ne!“ odsekl. „Baví mě to!“
„Bio je na trojce. Víš, že by se starší lidi měli šetřit,“ upozornila ho Josefína.
Bouchl pěstí o plech. „Tak zvedne už některá z vás prdel a půjde mi pomoct?!“
„Rozbiješ si to,“ varovala ho, nicméně se s Miroslavou zvedly z lehátek a došly ke Karlovi.
„Za něco jsem se chytil,“ oddychoval hlasitě. Po spáncích mu stékal pot a bělma měl rudá jako po třídenním flámu.
Josefíně připomínal kytovce lapajícího po vzduchu. „Praskne ti žilka,“ zkonstatovala další z možných rizik.
Miroslava si dřepla na bobek a zadívala se pod auto. „Nic nevidím.“
„Musíš se pořádně skrčit,“ funěl.
„Tak sebou nemel.“ Klesla na kolena a strčila hlavu pod nápravu. Voříšek se k ní přidal a vedle pozadí v květovaných plavkách se objevila chlupatá oháňka. „Otravo, jdi doprčic!“ okřikla psa.
Karel ležel na zádech a hleděl nahoru na Josefínu. „Hlavně že je legrace,“ zašklebil se.
„Vždyť právě,“ přitakala.
„Já se tam nedostanu,“ hudrovala Miroslava zpod podvozku.
„Musíš dál, Mirko,“ řekl. „Lehni si na břicho a vlez tam.“
Poslechla ho.
„Tak co?“
„Trhni levou nohou,“ nařídila mu.
„Zničím si montérky,“ zaprotestoval.
„Najednou,“ opáčila. „Jen škubni, a pořádně!“
„Však to dělám!“
„Prd děláš,“ odfrkla si. „Sakra, to je ale debilní auto.“
„No dovol,“ ohradil se.
„Josefíno, zavolej si toho psa!“ křikla Miroslava popuzeně.
Josefína si klekla vedle sestřiných lýtek a hmátla po Otravovi. „Pojď sem, blbečku! No tak!“ Držela psa za tlapu a táhla ho ven.
„Hola madre!“
Vincentův hlas zněl v tom šíleném zmatku tak nepravděpodobně, že Josefína odmítla věnovat pozornost čemukoliv jinému než zatvrzelému psisku.
„Ještě!“ rozkázala Miroslava.
Ozval se páravý zvuk.
„No sláva!“
„To byly moje sváteční montérky,“ posteskl si Karel a vyštrachal se na nohy.
