V úterý 25. listopadu 2014 bylo v sálku Městské knihovny ve Varnsdorfu k vidění divadelní představení Wódny muž (Vodník) v provedení spolku Nepřijatelní. Když se mi nedlouho před tímto termínem dostal do ruky zvací letáček, byl jsem trochu zaskočen. Divadlo v knihovně? Ve 20:00? „Zase“ Lužice? Navíc ty slogany – „Milostný vztah studenta s učitelkou – spor matky se synem – frustrace příslušníka vymírajícího národa – devastace krajiny těžbou uhlí – nezaměstnanost – symbol vodníka přerůstá do skutečnosti – prášky a alkohol. Čekal jsem, že kromě lidí z knihovny tam budu já a maximálně tak MH za Hlas severu. Inu, život je plný překvapení! Do sálku se nabouchalo možná čtyři až pětkrát víc diváků, než se účastnilo některých představení divadelního festivalu v Městském divadle. Sice část obecenstva tvořila hučící a hlučící mládež u intru, ale když je Jana ze mlejna okřikla, ztišili se.
Na úvod pár básní od autorky, jejíž texty jsou ve hře použity, a jak je tady u nás zvykem, dvojjazyčně. Některé dokonce hned ve dvojím českém překladu. Pak už ke klavíru zasedá Silvie Morasten a představení začíná. Každý z herců v několika rolích, část hry v lužické srbštině (kdo si nebyl silný v kramflecích, mohl sledovat český překlad v tištěném letáku, zvláštní nasvícení jednoduché scény. Hele, ono to tam fakt všechno bylo, a to tak, že to mělo hlavu a patu. Bylo to zajímavé, poněkud depresivní, a vlastně vůbec nezáleželo na tom, že příběh je zasazený do Lužice, i když to mělo svou roli. Rebelství, tápání, vztahy, tradice, folklór, nemohoucnost, vzpoura, osudovost, láska, rozchod – to vše se týká všech, ať hovoří jakýmkoli jazykem. Jak už jsem psal na FB – tihle Nepřijatelní byli pro mne velmi, velmi přijatelní.
