Divadlo
Typography

O taoismu nevím nic, přesto mě představení, jež taoismus inspiroval, pohltilo, pozřelo a na konci vyplivlo do severočeského Liberce naprosto rozbitého na jednotlivé součástky a nechalo mě přemýšlet o životě a světě jinak. Snad lépe.
(S)tvoření, jak se tohle dílo jmenuje, vzniklo pro (mezinárodní) baletní soubor Divadla F. X. Šaldy, ale balet to není, i když tu uvidíme baletní skoky a zvedačky a všelijaké další nástroje tanečníků a tanečnic. Máme tu komplexní jevištní tvar, jehož rámec tvoří shora zmíněný taoismus, jeho principy a prvky, na kterých stojí. Tedy: voda, dřevo, oheň, zem a kov. A pět lidských emocí, s nimiž jsou spojovány: strach, hněv, radost, zádumčivost a žal. Když je řeč o elementech, je to celkem nevinné a nekonkrétní, s emocemi je to daleko ostřejší; jedna radost na přesilu čtyř dalších neradostných emocí je hodně velká zátěž.

Choreografka, režisérka a šéfka baletního souboru Alena Pešková k práci na (S)tvoření vytvořila silný tým. O hudbu se postarala Gabriela Vermelho, na jevišti jsou přítomni bubeníci z libereckého souboru Aries, scénu navrhl Richard Pešek mladší.
V příběhu, který nám v Liberci vyprávějí, se můžeme držet jako kapitol emocí, o nichž tu už byla řeč, detaily jsou na fantazii a zkušenosti každého diváka, rozhodně je to však vyprávění přehledné, které nás nemate zbytečnými odbočkami a jež nás na cestě ke konci, kde máme šanci trochu vydechnout, nijak nemate.

Život není žádná selanka, vypráví (S)tvoření, konec je v nedohlednu a je tam. Jestli nechcete žít takhle, je to vaše věc. Zkuste to.

Výkony tanečníků jsou úctyhodné, rozhodně pouze netančí, ale také hrají (a dočkáme se i zpěvu!), jsou přesní ve výrazu a nekompromisní v nasazení, to celé podtrhuje hudba, o níž nelze mluvit jenom jako o nějakém doprovodu. Rytmus určují bubeníci z Aries a nenechají nás vydechnout, součástí kompozice jsou i všelijaké japonské hudební nástroje, které mají navodit atmosféru Orientu, ale, po pravdě, jsem úplně přesně nevnímal, co právě hraje. Neměl jsem na to kapacitu; dění na scéně se hrne vpřed ostrým tempem a nenechá člověka vydechnout.
Scéna je účelná a variabilní, nevíme sice, kde jsme (tvůrci mluví o více možnostech: o opuštěné továrně, o opuštěném divadle, o utečeneckém táboře...), ale víme, že se tady odehrávají věci tak jako kdekoli jinde. Jen jsou nasvícené v ostrém světle a palčivě se dotýkají všech. Ať žijí kdekoli.

Dohromady tak máme čest vidět opravdové divadlo, jež naléhavě atakuje diváky svou syrovostí a opravdovostí, představení, kterému nevévodí nějaká izolovaná složka, jež je kompaktní, ale spletené z mnoha provázků v pevné lano.

Pro fanoušky žánru je návštěva Liberce jasná povinnost, pro ty, kteří si myslí, že balet se stále odehrává mezi labutěmi na rybníce, možnost přesvědčit se, že to už opravdu ne.

Psáno pro reflex.cz

 

BLOG COMMENTS POWERED BY DISQUS

ee Snapseed

nabídka_pracovní (2)

vybezek obecny

videa_z_výběžku

vandej

k_fix_cz

pojdte se kouknout)