V pátek 10/1/2020 byl zahájen cyklus výstav severočeských fotografů nazvaný Fotografů až na půdu a to proto, že výstavy se odehrávají na půdě šluknovského zámku. První, kdo tu představil svoji práci, byl Lukáš Bíba, který – jakoby tušil, že se se svými fotkami vrátí do rodného města – vyhrál soutěž Czech Press Photo a jeho vítěznou fotku na výstavě samozřejmě také uvidíte. Zbytek expozice je soustředěn do tří okruhů. Jeden je věnován cyklu o Adamu Ondrovi, lezci, mistru světa a olympionikovi, který bude republiku letos v létě reprezentovat v Tokiu. Druhý okruh se týká fotografií koncertů a jejich protagonistů s malou filmovou vsuvkou, věnovanou fanouškům filmu Pulp Fiction. Konečně třetím okruhem jsou fotografie, které Lukáš už roky pořizuje na cyklistickém závodě Tour de Zeleňák.
První letošní výstava přilákala do zámku několik desítek diváků, kteří viděli špičkovou práci špičkového fotografa. O příjemný hudební doprovod se postaral Vláďa Málek.
Na příští výstavě se seznámíme s prací Jana Vaci začátkem března letošního roku.
Tady je pro úplnost úvodní text, který připravil Marek Douša.
Tahle výstava je výsledkem celé řady omylů, ale jsem přítel chyb v algoritmech, protože pak ješance, že vznikne něco nového a nečekaného. Třeba série výstav, kterou tu dnes zahajujeme.
Cyklus výstav, který je letos rámován tématem severních Čech je tu i přesto,že jsem se zařekl,že výstavy pořádat nebudu už nikdy.
Nikdy!
Uznávám ale,že představit fotografa Lukáše Bíbu doma, ve Šluknově, je opravdu veliká čest a radost, protože tenhle, na první pohled nenápadný týpek, se v posledních letech stal uznávaným a ceněným profesionálem, který si získal respekt nejen u kolikrát velmi kritických kolegů, ale i mezi takzvanou laickou veřejností, která si k fotografiím přiřadí jméno autora jenom zřídkakdy.
Copak my tady na severu, my Lukáše známe, známe jeho fotky z různých cyklistických akcí, zejména tedy z Tour d e Zeleňák, který fotí stále a navzdory svému pracovnímu vytížení. A TdZ má tak opravdu unikátní obrazový archiv.
Občas se mi stane, že se mě někdo zeptá nejen na to, jaký fotoaparát si má pořídit – nemám nejmenší tušení! – ale i na to, jak a co mají vlastně fotografovat. Ani tady nevím, co mám odpovědět. Je to tak individuální věc,že cestu si musí najít každý sám.
Když se ale podíváte pozorně, co je velkým fotografům vlastní, není to jenom oko, technika, odhad…
Je to zaujetí, zápal a posedlost.
Pracovat jako fotograf není vlastně tak složitá práce a při pokroku, který technika hlavně v posledních letech prodělala, skoro nejde udělat technicky špatnou fotku. Ti inženýři, kteří programují fotografický software dělají skvělou práci.
Možná,že fotit exponované události přináší výhodu, ale Lukáš fotí i to, co se děje předtím a potom. Úplně jednoduše řečeno “pořád pracuje“.
Vymyslí si téma a vydupe si jeho realizaci ze země.
Miluje U2 a jezdí za nimi.
Ta část téhle výstavy, která je věnovaná Adamu Ondrovi je výsledkem dlouhé práce, která začala dřív, nežvětšina médií zaznamenala jeho existenci.
A tak dále.
Kdysi jsme se s Lukášem potkali na Karlovarském filmovém festivalu a po všech těch mediálněatraktivních příjezdech, zahájeních a mejdanech většina kolegů sedává v kavárnách a žehrá na to,že se nic neděje, v takovou chvíli jsem potkal Lukáše na kolonádě jak hledá témata. A nachází je.
Část jeho práce můžete vidět dneska tady na půdě, ale doporučuju sledovat ho na internetu, protože je to vždycky zajímavé a je často trochu napřed.
Abych se vrátil k začátku téhle mé řeči a vyklenul takový malý oblouček od jedné chyby v algoritmu k chybějiné, připomenu,že Lukáš se stal fotografem vlastně náhodou. Když cestou z koncertu stopnul budoucí kolegy, se kterými se nakonec dohodli,že by pro ně mohl fotit.
Zaplaťpámbu, ze tuhle chybku. A šťastnou náhodu.
Výstavy na šluknovském zámku připravuje tento web se zapsaným spolkem Ještě žijem.
