širokodaleko
Typography

Někdy uprostřed března na nás vyběhla nabídka – za 500 Kč zpáteční autobusová jízdenka do Milána. No neber to. A tak jsme poznali Miláno jako špinavé město prošpikované všemi (ne)možnými dopravními prostředky, k tomu všemu flambované na otevřené čtyřicetistupňové výhni. Ale zážitek to rozhodně byl.


Druhá věc je sehnat ubytování a dovolím si tvrdit, že chudí studenti si nějaký slušný penzion v Itálii dovolit nemohou, byť jen na dvě noci. A co spát u někoho na gauči? Odvážná myšlenka, ale tisíce lidí po celém světě to už dělají, tak proč bychom to nezvládli. Vybrali jsme si známou službu Airbnb. Na webové stránce si vyberete, u koho byste rádi spali, dostanete instrukce, kudy se tam dostat a kdy dorazit, a převedete předem peníze, které si nejprve na účtu nechá Airbnb a když se během pobytu nevyskytnou žádné potíže, převede je následně na účet hostitele. To je jedna ze záruk, kterou jako host máte. Podle recenzí jsme si vybrali slušného Itala, cena za pokoj na Miláno lidová – 600 Kč na jednu noc pro jednoho.

Z Prahy jsme nabrali kurz na Německo, Švýcarsko a Itálii, cesta probíhala přes noc, v autobuse příjemně chladila klimatizace, takže jsme se příjemně prospali. Jen ta slibovaná WiFi, kterou dopravce nabízí na stránkách, jaksi nefungovala. Ale i s tím jsme si poradili, měsíc před odjezdem nám dorazila španělská simkarta, na které platíte za 100 MB dat na den jedno euro, nabídka platí ve všech zemích EU. No neber to.

Přijíždíme na nejzapadlejší autobusové nádraží v Miláně, na kraji města, téměř čtyřicet stupňů Celsia, dusno, všude prach, špína, odpadky. Rychle si kupujeme lístek na metro (automat samozřejmě nepřijímá platební karty, takže hledáme po kapsách eura) a scházíme na nástupiště. Nečeká nás žádný chládek, metro v Miláně není hloubené tak hluboko, takže pořád zůstává pěkné vedro. Některé linky mají klimatizaci, většinou ale jezdí staré rozhrkané soupravy.



Když jsme dorazili na sjednané místo našeho ubytování, nenalezli jsme nic jiného než sídliště. I když v trochu jiném systému než u nás, vždy je pospojováno několik obrovských domů u sebe, jsou oplocené a do tohoto prostoru s posezením, obvykle hřištěm a parkovištěm je vstup pouze přes hlídanou vrátnici. Náš Ital si vybral půlhodinku zpoždění, dorazil na kole a ukázal nám pokoj. Ten byl víceméně čistý, opatřený klimatizací (jako většina bytů v Itálii), s rozvrzanou postelí a rychlým internetem. Horší to bylo v kuchyni a v koupelně, Ital nestihl uklidit po předchozích hostech, takže všude odpadky, neumíte nádobí, v koupelně pohroma. Naštěstí po hodinovém spánku byl Ital pryč a byt byl jakžtakž uklizen. Vedle v pokoji bydleli jiní hosté, ale ty jsme vlastně za tři dny návštěvy ani nepotkali.

Město je to své podstatě hezké, alespoň v centru. Velká nákupní zóna s těmi nejlepšími butiky, prostě Milán, město módy. Obrovské přeplněné náměstí, předražené cukrárny, platíte i za krmení holubů. My jsme se vypravili po stopách geocachingu, tudíž jsme hledali kešky. A to nás zavedlo do krásných parků, kterých je po Miláně opravdu nepočitatelně. V každém z nich je pak volně dostupné pítko, z kterého teče nepřetržitě voda. Okolo poledne, v té největší výhni, se tak naše cesty proměnily v hledání dalšího a dalšího pítka. Často jsme našli opravdu malebná zapomenutá zákoutí, často s dostupnou městskou free WiFi (abyste se k ní připojili, musíte projít náročným autorizačním procesem).

milano 15

Když bychom měli probrat jídlo, nic moc extra to nebylo. Vyzkoušeli jsme pizzu, lasagne, těstoviny, zmrzlinu, nic nás úplně neuchvátilo. Co se týče kvality tramvají a autobusů v Miláně, asi se tu vůbec nedá mluvit o kvalitě, svezou vás jen ošuntělá vozidla, která toho zažila až moc. V Praze byste si za ně museli připlatit, jelikož v našem hlavním městě jezdí jako historická vozidla. Možná i proto měl každý spoj minimálně deset minut zpoždění a byl vůbec zázrak, že jsme někam dojeli. Jedinou výjimkou je metro bez strojvůdce, postavené nově, které vás doveze k fotbalovému chrámu jménem San Siro. Kam se hrabe nějaká Letná nebo Eden.

Asi nejhezčí část Milána je Navigli, připadáte si tam asi jako v Benátkách (tam jsme tedy nikdy nebyli, ale prý ano). Najdete tam dva dlouhé kanály a hned vedle hospůdky, posezení, vřele doporučujeme především ve večerních hodinách. Po dvou dnech nás čekala cesta domů, opět na noc, takže opět bez problémů. Závěr je takový, že bychom do Milána znova nejeli. Je hezké vidět to jednou, ale příště raději někam k moři… a jestli máme porovnat Miláno třeba s Prahou nebo Berlínem, tak je Milán opravdový propadák, ale za tu cenu? Neber to.







BLOG COMMENTS POWERED BY DISQUS

videa_z_výběžku

vandej

k_fix_cz

pojdte se kouknout)