U příležitosti tradičního Svátku lužickosrbské poezie v listopadu 2018 vydala Městská knihovna Varnsdorf již třetí výbor lužickosrbských přísloví s titulem Z lužické pokladnice / Aus der Lausitzer Schatztruhe.
Milan Hrabal (ed.): Z lužické pokladnice / Aus der Lausitzer Schatztruhe. Nejoblíbenější lužickosrbská přísloví / Die beliebtesten sorbischen Sprichwörter. Varnsdorf 2018: Městská knihovna Varnsdorf, 100 stran.
Již více než deset let se Milan Hrabal noří do pokladnice lužickosrbských přísloví. Prvním podnětem bylo nové vydání nejstarší sbírky lužickosrbských přísloví, které na přelomu 19. a 20. století shromáždil prozaik Jan Wjela-Radyserb. Na moderní lužickosrbskou edici Přisłowa a přisłowne hrónčka a wusłowa hornjołužiskich Serbow z roku 1997 navázal o dekádu později česko-hornolužickosrbský výbor Moudrost lužických Srbů, jehož tematická struktura (začíná se životem a končí – jak jinak – smrtí) vycházela z dalších svazků představujících paremiologii jiných etnických společenstev. V roce 2011 následoval druhý soubor Kůň má nohy, koza rohy aneb Kdyby kočka mohla létat… Zachována zůstala přítomnost češtiny i lužické srbštiny, v seznamu zdrojů k Radyserbovi přibyly novější práce Susanny Hose a Pětra Malinka a ukázky nejnovějších přísloví zaznamenaných Alfredem Měškankem a tematické rozvržení nahradil jakýsi slovníček – od „Adama“ po „život“. U příležitosti tradičního Svátku lužickosrbské poezie pak v listopadu loňského roku vydala Městská knihovna Varnsdorf další, již třetí výbor, tentokrát s titulem Z lužické pokladnice / Aus der Lausitzer Schatztruhe.
Na první pohled na čtenáře padne lehké zklamání. Hrabalovy publikace k Svátku lužickosrbské poezie přerostly v posledních letech z podoby básnické antologie v ucelené malé monografie, objevně představující českému čtenáři tvorbu Róžy Domašcyny, méně známé povídky Jurije Brězana, ba v případě zatím posledního Břemene paměti Petera Gehrische nabídly poezii saského básníka se silnými vazbami na polské Slezsko, jehož tvorba – slovy Marka Sekyry – „reflektuje změny v krajině příhraničí“. A nyní přichází výbor z přísloví, který je výborem z předchozích dvou výborů, pravda přehlédnutým a revidovaným. Co je zde tedy objevného, nového a inspirativního?
Dost věcí na to, aby se zklamání záhy rozplynulo. Již z obálky je zřetelná změna formátu – z běžné brožury A5 se stala kapesní knížečka. To sice nepotěší majitele velkých domácích knihoven, který si rád staví na poličku vedle sebe knihy z téže ediční řady, jemuž tak nezbývá, než aby se utěšoval fejetony Karla Čapka, které dokládají, že podobné bryskní změny formátu nebyly v české kotlině nikdy výjimečné. Ale pro žánr přísloví, jedno-, nanejvýš dvouřádkovou sentenci, kde se nepředpokládá soustředěná kontinuální četba, ale spíše průběžné listování a probírání se onou titulní pokladnicí, se kapesní formát vysloveně hodí. Oba typy četby umožňuje struktura svazku, která je kombinuje postup zvolený u předchozích svazků. Ačkoliv kniha není explicitně členěna na podkapitoly, přísloví jsou seskupena tematicky (jako v Moudrosti Lužických Srbů), objevují se témata jako slovo, moudrost, pravda, krása, závěr je vyhrazen nerozlučné dvojici života a smrti. Místo obsahu je však připojen rejstřík klíčových slov, na jejichž základě byl již organizován soubor Kůň má nohy, koza rohy.
Příjemným zpestřením jsou pak ilustrace etablované německo-lužickosrbské malířky Isy Bryccyny. Stejně jako Pavel Kacafírek, jenž obrazově doprovodil předchozí dvojici brožur, pracuje i Bryccyna s absurditou dosahovanou doslovnými ilustracemi k příslovím (např. „Svině je svině, i kdyby byla v hedvábném loži“, s. 38), nevyhýbá se však ani originálnímu ztvárnění abstraktních obsahů – zmiňme alespoň motiv lidských postav propadávajících přesýpacími hodinami v obrazovém doprovodu přísloví „Roky pominou a my s nimi“ (s. 82).
Opravdu zásadní změnou je ale proměna stávajícího dvoujazyčného modu na trojjazyčný: k českému překladu a lužickosrbskému originálu přibyl ještě překlad německý. A protože neschází ani německý rejstřík, jsou tak český a německý čtenář plnohodnotnými adresáty knížky, jež jim má poskytnout elementární a přístupný přehled o lužickosrbské paremiologii. Drtivá většina německých verzí přísloví byla převzata z lužickosrbské edice Radyserbovy sbírky, pro niž je pořídil Gerhard Wirth. Na rozdíl od této edice, shromažďující řadu variant téhož přísloví bylo však cílem Milana Hrabala „nabídnout přístupnou a koncentrovanou formu vydání pro co nejširší veřejnost“ (s. 90). Pro potřeby tohoto výboru navíc Ilona Martinovská přeložila do němčiny přísloví převzatá z dalších zdrojů, jež zůstávala doposud německému čtenáři nepřístupná. Nejpodstatnějším jejím přínosem (kromě pečlivé sazby a grafické úpravy) byla revize Wirthových překladů, kde na více místech opravila věcné nepřesnosti.
Živý zájem o lužickosrbská přísloví mezi čtenáři dokládá fakt, že oba předchozí výbory již jsou dlouho rozebrány. Svého čtenáře si jistě nejde i nejnovější soubor. Nezbývá, než si přát, aby se splnilo přání Milana Hrabala a publikace větší ohlas nalezla i na severozápad od Varnsdorfu, mezi německou hranicí a lužickosrbským jazykovým teritoriem, a českým i německým čtenářům přinesla „svébytnou možnost hlubšího pochopení společné historie, kterou ani politické hranice a hrůzy válek v různých dobách nedokázaly zcela rozdělit“ (s. 90).
A protože zlí jazykové tvrdí, že literární kritik sní o knihách, které sám napsat nedokáže, mohu snad i tuto recenzi zakončit takovým snem: Publikace má – přísně vzato – matoucí název. Nenabízí přísloví z lužické, nýbrž lužickosrbské pokladnice, na území historických Lužic žilo a žije podstatně více etnik nežli jen Lužičtí Srbové. Proto až Milana Hrabala opět přilákají poklady ukryté v příslovích, nestálo by za to, kdyby navázal na komparativní práci Západoslovanské paremiologické dědictví, na níž se též podílel, a postavil vedle sebe přísloví lužickosrbská, německá, česká a polská, jejichž podobnosti, ale také sémantické posuny by snad ještě pádněji vypovídaly o společném kulturním dědictví, ale i specifikách etnik obývajících Trojzemí?
Na ukázku oněch posunů a specifik alespoň několik přísloví, která u Jaroslava Zaorálka nenaleznete:
„Lužický Srb má dvoje ústa, srbská a německá“ (s. 17).
„Není všechno máslo, co se maže“ (s. 27).
„Vítr z Čech nám přináší zpěvavé ptáky“ (s. 31).
„Čím pěknější hospodská, tím lepší pivo“ (s. 53).
„Nepalte Husy, nebudou husitské války“ (s. 79).
Vydání knihy je součástí projektu „Tradice nás spojují“ podpořeného EU z prostředků ERDF v rámci Fondu malých projektů Euroregionu Nisa.
Text: Ladislav Futtera
Foto: Miroslava Kubešová
