
Další dvě „finkovky“ spisovatele a písničkáře Jaroslava Velinského v exkluzivní produkci nakladatelství Mystery Press své čtenáře opět nezklamaly.

Je pozoruhodné, že zájem o ně není menší než v době jejich vzniku, tedy v době „reálného socialismu“. Jistěže se k těmto „trampským“ detektivkám často vracejí čtenáři starší generace, kteří ještě pamatují Velinského nejenom coby spisovatele, ale také jako oblíbeného písničkáře známého pod přezdívkou Kapitán Kid. Ale objevují se také noví obdivovatelé detektivek s hlavním hrdinou Otou Finkem. Za všechny ty „nové“ nechám promluvit čtenářku píšící na knižním portálu Databáze knih pod nickem adlen, jejíž slova jsou určena detektivce Bouda:
„Musím se přiznat, že to bylo moje první seznámení s bezděčným detektivem Otou Finkem a hned od začátku jsem nevycházela z údivu. / Musím říct, že jsem ani netušila kolik různých stylů detektivek existuje, takže tady u echt trampské detektivky jsem byla opravdu v úžasu, nic takového jsem ještě nečetla. / Ota Fink je zvláštní vyšetřovatel, není od policie a vlastně sám by mohl být spíše hlavním podezřelým. Ale prostě to umí, je to klasa, takže svědci chodí za ním a zvládá kromě vyšetřování vraždy zamotat hlavu i několika slečnám či paním. Jojo, Ota je dost na holky. / Kdybych neměla na chalupě trampské vtipy, tak bych možná ani některá slova z knihy neznala. Je to styl života, který jde úplně mimo mě, ale autor měl rád čundry a country hudbu atd., tak to zužitkoval i v knize. / První vydání je z roku 2007, já četla druhé z roku 2026, které má fakt krásnou obálku. Je fajn, že se Ota Fink takhle reinkarnoval a je stále s námi v novém kabátě. Těším se na jeho další příhody.“
Jak dokazují další čtenářské reakce, není to názor ojedinělý. Ať už se na tuto knihu a další svazky této série dívají z jakéhokoli úhlu, v naprosté většině jsou nadšeni obsahem a vždy velmi oceňují kvalitu polygrafického zpracování, jaké se „finkovkám“ dostává v péči nakladatelství Mystery Press.
V prvním pololetí roku 2026 vyšly další dva tituly: Boudaa Případ výjimečné klibny.

Bouda
Mystery Press 2026, 256 stran ISBN: 978-80-7707-000-3
Čtenářské hodnocení na Databázi knih 86 % (99 hodnocení)
Anotace:
Je mlhavé zářijové ráno roku 1962 a bezděčný detektiv Ota Fink se probouzí v kajutě opuštěného hausbótu u břehu Libeňského ostrova, přímo vedle mrtvoly brutálně zavražděného muže – Martina Dolánka. Neví, jak se tam dostal, ale jedním si je jistý: bude hlavním podezřelým. Takže nemá jinou možnost než vypátrat pachatele na vlastní pěst. Navíc mrtvého zná ze společnosti karlínské trampské party Modravých stínů, k nimž patří i krásná Dženy, která má na muže takřka nadpřirozený vliv. Aby toho nebylo málo, záhy dojde k další brutální vraždě, jejíž obětí měl být původně sám Ota. Proč pachatel zabíjí nohou od stolu? Jakou roli v celé historii hrají Modravé stíny? Je právě křehká Dženy bezprostřední příčinou krutých událostí? A není to všechno jen past na Otu, která měla sklapnout?
Čtenáři na Databázi knih (výběr):
„Nejenom detektivka pro pamětníky. Výlet autorův s Otou Finkem do minulého století mně udělal obrovskou radost. Dobře popsaná realita všedního dne ze života obyčejných lidí. Dobová atmosféra, tehdejší vztahy mezi lidmi, použitá spousta tehdejších hlášek obohacených autorovou znalostí literatury a historie.“ (konicekbily)
„Připomíná mi brakové filmy z divokého západu, ale do braku knižního má daleko. Moc mě bavila.“ (Luvy)
„Já chápu, že když na tebe dělá voči Dženy, tak tě to kapku rozhodí, ale Otakare. Vole. Korunovanej. Dobře ti tak.“ (Hromburác)
„A zase ty ženy…výtečná atmosféra mlžné Libně se v pohodě vyrovná svým anglo-americkým předobrazům, a bezděčný detektiv Otakar Fink neztrácí nic ze svého pozdně klukovského šarmu ani deduktivních schopností. Vrchol série je jinde, ale i tahle jízda je mimořádně příjemná, byť s velmi hořkým finále.“ (KlariN)
„Ota Fink je prostě sympaťák a Velinský je dle mého jedním z našich nejlepších detektivkářů. I tento příběh byl super.“ (baji42)
Na doplnění čtenářských názorů přidávám citát z recenze, již Marie Peetuliska Daňková zveřejnila na blogu Čteme české autory:
„Pro mě jedna z nejlepších knih ze série. Prakticky od začátku se valí podivné okolnosti nutící protagonistu být psancem a vy jen sledujete, zda se mu podaří zdárně vybruslit. Skvělý humor, rozjeté dobrodružství a mnoho okouzlujících dívek komplikujících situaci. Drsná škola amerického stylu s ryze českými reáliemi rozhodně potěší.“ Na závěr knihu zhodnotila 95 %.
Bez zajímavosti není ani závěrečná poznámka editora Frederika Velinského. Kromě jiného v ní objasňuje některé narážky na literární díla (A. Ransomeho případně H. G. Wellse) a také vysvětluje dnes již nepříliš srozumitelné pasáže:
„Chlápek ke čtyřicítce. Vypadá tak trochu jako Stalin za časů GOELRA.“
„Proč zrovna za časů…“
„Jiskřej mu kníry.“
GOELRO (v ruštině zkratka Státní komise pro elektrifikaci Ruska) byl první sovětský ekonomický plán, zahájený v roce 1920. Právě elektrifikace měla být podle Lenina jedním ze zásadních prostředků k budování socialismu.“

Případ výjimečné klibny
Mystery Press 2026, 336 stran. ISBN: 978-80-7707-200-7
Čtenářské hodnocení na Databázi knih 85 % (80 hodnocení)
Nejprve opět anotace:
Je konec června roku 1964 a Ota Fink plný smutných vzpomínek na poklesek, jenž ho připravil o trampskou lásku House, jednoho večera bloumá u právě napouštěné přehrady v Hostivaři. Tam ho čeká neuvěřitelné setkání: z temné vody se vynoří nahá dívka, která jako by z oka vypadla tenisové hvězdě Pavle Šponarové.
Jako pokaždé, když se Ota setká s krásnou ženou, nezaváhá a řítí se rovnýma nohama do neštěstí. Půjčí jí oblečení a nedlouho poté už se v přestrojení za vybájeného poručíka Kleviše zaplétá v tajemné vile do nejvyšších tenisových kruhů. Přitom je pronásledován pochybnostmi, zvlášť poté, co učiní v bahně u přehrady podivný nález.
Co vyhrabal pes Otova kamaráda Vrby? Jaké smrtící záhady skrývá vila pod Šípkovou strání? Je cosi prohnilého ve světě reprezentačního tenisu, nebo jde o něco jiného, mnohem horšího? A jaké je skutečné tajemství Pavly Šponarové?
Případ výjimečné klibny je šestnáctým svazkem dvadvaceti dílné série příběhů s Otou Finkem.
A co je vlastně znamená slovo „klibna“ v názvu knihy? Pro ty, co snad nevědí (i já jsem patřil ještě nedávno do této skupiny) vysvětlivka: klibna (nebo taky šiml) je česká masopustní maska představující koně nebo kobylu. Zpravidla ji tvoří dva lidé překrytí plachtou, z nichž první zpodobuje hlavu a přední nohy koně a druhý koňské zadní nohy. Románový Ota má toto vysvětlení:
„Zeptal jsem se, co to má bejt, ta klibna, a Fanda mi vysvětlil, že na venkově při masopustních průvodech vodívali umělou kobylu, která strašila děti, a tý se říkalo brůna nebo klibna. Vevnitř se schovávali dva chlapi, takže to nebylo žádný roztomilý hříbátko…“
Čtenáři o knize
Mírný procentní pokles čtenářského hodnocení oproti předchozím svazkům detektivní série o bezděčném detektivovi Otovi Finkovi není žádnou katastrofou. A občasné kritické soudy některých čtenářů jsou shovívavé.
Kupříkladu čtenářka vystupující pod nickem mol378 mimo jiné napsala:
„Kdybych tuhle finkovku četla jako první, těžko bych se dala do další, a to by byla škoda. Z mého pohledu Klibna úplně postrádá finkovskou atmosféru a to, co obyčejně odpouštím – tedy trochu nepravděpodobné zápletky – mi tady vadilo. Přemýšlím, jestli to autor odflinkl, […] nebo se tím jen pustě bavil a napsal prostě rodokaps, čemuž by možná napovídaly i jeho zmínky o Večerech pod lampou, tedy spojení s brakovou četbou…“
Čtenář s nickem Marlowe dokonce v závěru své kritiky píše: „… kam se podělo mé nekritické nadšení z prvních dílů? Je chyba ve mně nebo v autorovi?“
Další čtenářský komentář zachycuje Velinského i vyprávěčský styl:
„Rok 1964 a, pro amatérského tenistu teoretika i praktika, samé podařené fiftýny v úvodu: tenis, Olympic, minisukně, noční koupání, hezká tenistka. K tomu text, přeplněný přímou řečí, což je naštěstí u tohoto autora složka děje obvykle velmi zábavná. Samotný příběh jede přesně podle vnitřního monologu hlavního hrdiny v kapitole 4:Tak to vidíte, dámy a pánové; takový věci se mi dějou napořád. Jenomže vemte to takhle: Kdyby se mi neděly, neměl bych o čem vyprávět a můj život by byl vůbec zatraceně nezajímavej. Pavla Šponarová, naděje československý socialistický tenisový reprezentace, seděla vedle mě v mým olivově zeleným voze Škoda 1101 Tudor oděná jen do mý flanelový košile a v pase převázaná špagátkem z mý kápézetky. Objevil jsem ji v Botiči a nosil v náručí s jejíma pažema omotanejma okolo krku, a jak ji pánbu stvořil. Perfektní reálie a styl vyprávění, míra pravděpodobnosti blížící se hodnotě nula.“
(mi-380)
Stále však zcela převažují reakce obdivné – tak alespoň několik ukázek:
„Jako tohle byla teda parádní jízda…spousta hlášek, smála jsem se nahlas…a ta zápletka, to prostě jen tak někdo nevymyslí…za mě povedená!!! (Jančaz29)
„Ota Fink opět nezklamal. Jsem ráda, že knihy Jaroslava Velínského opět vycházejí, děkuji.“ (Miabb)
„Tenhle případ mi tentokrát velmi sedl – nejen starou Hostivaří a stavbou přehrady, ale i šílenými hláškami, u kterých jsem se smála nahlas. a scéna, kdy se manželka snaží prodat verzi, že muže pronásledoval přízrak psa baskervillského, to byl naprostý cirkus. paráda...“ (mikita)
„Moc pěkný román. Sice to zpočátku vypadá, že výjimečně zde nebude žádná mrtvola, ale nakonec je jich celkem dost. kdo má rád neopakovatelný vypravěčský styl autora a příběhy bezděčného detektiva Oty Finka, byť zde již trochu staršího, ten nesmí tento román vynechat.“ (Keddie)
Pár zajímavostí a „hlášky“
Co mě osobně zaujalo je četnost žen mezi čtenáři obdivujícími tuto Velinského detektivní sérii. Svědčí to nejspíš o jisté univerzální přitažlivosti autorova stylu. Kromě jiného jsou oceňovány Otovy vtipné „hlášky“, takže některé pro ilustraci ocituji:
„Vypadala jako vyjevenej brouk od Sekory.“
„Zamknul jsem tikání budíku a jednu zapomenutou mouchu doma.“
„Vy chlapi si myslíte, že tvoříte dějiny, a přitom kolikrát nemáte ani na dvě piva.“
„Hned jsem si tu šusparádu s jejím namaštěným tatrmanem představil, jak spolu pálej františky pod sochou nějakýho tenisovýho Buddhy.“
„Škvírou pootevřenýho okna vlítla do kuchyně můra a kroužila kolem stahovačky nad stolem, jako když v malým vzdušným tornádu padá suchej javorovej list.“
„Otevřel jsem okno a vyhodil můru; zpitoměle si to namířila rovnou k měsíci. Popřál jsem jí šťastnou cestu; třeba tam bude dřív než Rusové nebo Američani.“
Oba tituly si milovníci detektivního žánru a najmě Oty Finka rozhodně užili. Díky jejich zájmu Mystery Press v edici pokračuje, a tak je možné těšit se na další díly. Hned na září je plánován titul pod názvem Lidožrout.
Milan Hrabal









