Knihy
Typography

Nick Cave, chlapec z australského venkova, se stal globální hvězdou a tisíce dalších podobných by si to rádi zkusili také, ale jak se taková věc dělá? Reinhard Kleist se na tuhle otázku snaží odpovědět v grafickém románu Nick Cave, Mercy on me a přidává samozřejmě otázky další. Sám Cave je k jeho interpretaci svého příběhu laskavý, ale také lehce ironický: Od všeho se distancuji; ale připadá mi to skvělé!

Tahle dvojakost bude provázet každého čtenáře (a diváka, když už je tu přes tři stovky stran kreseb) po celou dobu, kterou s komiksem stráví, protože Nick Cave stále žije a tvoří a jeho obraz světa, který nám poskytuje ve svých písních (ale také knihách a filmech), se stále vyvíjí a mění, nechává každého, aby k němu zaujal svůj postoj, aby dumal, proč je to právě tak, jak si myslíme, že to je. A není to vlastně všechno úplně jinak?
Tohle právo si přisvojil i Kleist. Tím, že vytvořil svůj grafický román, ale vstoupil do veřejného prostoru všech caveologů, takže na hodně horkou půdu, ale se svým úkolem se vyrovnal se ctí.
Nezobrazuje život svého hrdiny přísně životopisně, i když je tu samozřejmě zmíněno několik bodů, které nelze pominut, jako je třeba Berlín. Nechává se inspirovat a přemýšlí, co se asi tak děje v mysli (a životě) autora, který dokáže vytvořit písně jak Nick Cave. Písně temné, šílené a kruté. Písně, které nejsou laskavé, písně, které jdou hodně proti srsti a rozhodně nehladí. Písně, které jsou i přesto milovány a vyhledávány a někdy až fanaticky následovány. A to všechno lidmi, které jistě nejsou (alespoň z velké části) šílenci, lidmi, kteří se chtějí trápit, ale jistě by rádi žili klidně, šťastně a vyrovnaně. A možná i trochu nudně.
Peklo, které nám ve svých písních Cave nabízí, je ale podle Kleista jenom zlomkem pekla, které musel prožít a pak ho vydestilovat do několika veršů svých songů. Aby ta trvalá bolest byla zhmotněna do několika minut písně.
Víme, že pro hrdinu příběhu je jeho tvorba bojem o vlastní život, tvorba, která je jen občas vystřídaná exaktickým stavem, který se dostavuje v chvílích, kdy předstoupí před publikum a může s ním svou bolest sdílet.
Když v poslední kapitole přistoupí do Nickova vozu hrdinové jeho písní, tedy hrdinové se kterými se vůbec nemazlil a většinou je nechal dost bolestivě zemřít, aby si to s ním na férovku vyříkali, stojíme před otázkou nejenom o tom, co si může dovolit autor literární, ale co si může dovolit ve svém životě každý z nás. A s kým budeme cestovat cestou nocí do hlubin vlastní duše. A vlastního svědomí.
Když se tu ale bavíme o knize, nejde se nezeptat, jestli podobnou cestu jako Cave, podstoupil i sám autor komiksu.
Nejsem schopen na tuhle otázku odpovědět úplně jasně a bez zaváhání, ale jsem přesvědčen, že všechno udělal naprosto poctivě a v rámci žánru nejlépe, jak mohl. Aby byl pocit ze čtení a prohlížení co nejpřesnější a nejintenzivnější, je dobré si pustit Caveovi písně a pak to funguje.
Kruh se uzavře.
Cave bez Cavea prostě není komplet.
To jsou paradoxy, pane Nicku.

(psáno pro reflex.cz)

BLOG COMMENTS POWERED BY DISQUS

ee Snapseed

videa_z_výběžku

vandej

k_fix_cz

pojdte se kouknout)