Hudba
Typography

Tak trochu ve stínu vrcholící divadelní přehlídky KULT byl odehrán v ústeckém Národním domě již XXI. MEZINÁRODNÍ JAZZOVÝ FESTIVAL. K mému překvapení za velmi vlažného zájmu jazzových fandů, zejména v pátečním večeru se v sále Nároďáku "tísnilo" sotva sto naslouchajících.

Pravda, oproti loňskému jubilejnímu ročníku, kdy jsme měli možnost vidět zblízka hráče zvučných jmen (vzpomenu jen STICK MAN s úžasným Tony Levinem a Patem Mastelottem z King Crimson), a kdy sál, nacpaný "na stojáka" k prasknutí, bouřil a hučel a užíval si skutečnou festivalovou atmosféru, možná letos plakáty nehýřily tak velkými jmény. Ale to je jen věc názoru a bylo to, z mého pohledu, pouze zdánlivé.
Zejména páteční večer mohl potěšit všechny fanoušky vysoce kvalitního českého jazzu, navíc byl jazzové pestřejší, než bluesrocková sobota. Ta byla naštěstí slušněji navštívená, ale v obou večerech sotva čtyři stovky nadšenců na kvalitně postavený program, o lidovém vstupném nemluvě, mi přijde smutně málo.
Páteční večer byl pro mne osobně velkým svátkem především opětovnou návštěvou nejlepšího současného českého kontrabasisty Františka Uhlíře, kterého jsme v Ústí mohli vidět naposledy v roce 2009, což už je skoro v pravěku. Společně s výtečným pianistou Robertem Magrisem a další českou jazzovou veličinou za bicími, Jaromírem Helešicem, vytvořil THE MUH TRIO, jejichž set byl pro mne vrcholem celého festivalu. Součet věků všech tří pánů na pódiu byl velmi blízko dvoustovce, leč valili to jako mladíci. Sledovat Františkovu technicky bravurní hru je velká škola. Prostě výýýýbornýýý!!!



MICHAEL MAYO QUARTET byl sice spíše jazzový mainsteram, ale pro mne, kromě velmi dobrého zpěváka, opět dalším setkáním s českou vysoce kvalitní rytmikou, ať už to byl Ondra Štajnochr u kontrabasu a především můj milovaný Jirka Slavíček u bicích, jehož na pohled velmi ležérní a uvolněnou, ale přesnou a "notičkově úspornou" hru fakt žeru.
A kdo hledal v pátečním večeru zvučná jména, musel si přijít na své při posledním setu LIBOR ŠMOLDAS NEW YORK TRIA. O generaci a půl mladšímu, ale v českém jazzu výraznému kytaristovi, tu totiž sekundovala luxusní rytmika, v jejímž hudebním portfoliu jsou jména samých jazzových veličin, a společně taky hráli v sedmdesátých letech na nejazzových projektech Franka Zappy. U kontrabasu stál pan profesor Jay Anderson a do bicích se opíral Adam Nussbaum. Všichni tři jasně dokazovali, že hudba spojuje, že nebere v potaz ani věk ani hranice či vzdálenosti mezi zeměmi.

Sobota pak byla ve znamení blues a bluesrocku v podání čtyř skutečně moc dobrých bandů, z nichž velký aplaus sklidil EARL THOMAS BAND (USA) se svou "show po americku" a mohutné ovace se dostaly především THE HAMBURK BLUES BANDu s hostující úžasnou skotskou královnou bluesového zpěvu Maggie Bell. Na můj vkus jsou ale čtyři čistě bluesové kapely za sebou až příliš. Což je můj problém, jak bylo vidět, posluchači se bavili skvěle.

Ozvěny festivalu budou doznívat ještě ve středu 25. října s legendárním Martinem Kratochvílem a JAZZ Q pro jazzrockové fajnšmekry. A možná by měl pan ředitel festivalu přemýšlet o tom, zda by nebylo záhodno takovou hudební akci, kterou město podporuje několika miliony z kulturního rozpočtu, lépe a více propagovat.

BLOG COMMENTS POWERED BY DISQUS

videa_z_výběžku

vandej

k_fix_cz

pojdte se kouknout)